Už jste někdy zažili ten pocit, když přijedete na pár dní návštěvu a po chvíli nevíte, co se sebou? Nemůžete na nic sahat, abyste nic nerozbili. Nemůžete najít věci na místech, která vám připadají logická. Nemůžete měnit uspořádání věcí ani denní program. Nejíte jídla, na která máte chuť a kdy máte chuť, ale ta, která vám dají. A možná ani postele nejsou takové, jaké by vám vyhovovaly. Nežijí ale vaše děti u vás doma náhodou trochu podobně?
Sdílej článek
Ještě než se děti narodí, obvykle pro ně přichystáme pokojíček. Vymalovaný podle našeho vkusu, „vymazlený“ do posledních detailů tak, jak se nám to líbí a jak nám připadá praktické, podle hezkých fotek v časopisech… a taky tak trochu podle toho, jak jsme si ho kdysi přáli my.
Ale není to jen pokoj, taková je vlastně celá domácnost a celý život – podle našich představ a potřeb.
Když se děti narodí, samozřejmě jim přizpůsobíme svůj rytmus. Kojíme, když mají hlad, mazlíme, když můžeme, pomáháme a obstaráváme, jak potřebují. Ale kromě pár doplňků a vychytávek domácnost moc neměníme a většina dne probíhá taky podle našeho harmonogramu.
Dříve nebo později, když děti povyrostou, proto mohou mít pocit, že jsou na „návštěvě“ v našem světě. Na nic zajímavého nesmějí sahat, nic měnit, jídlo vaří rodiče podle svých představ, taky nakupují oblečení, vymýšlí program. Až jednoho dne pohár trpělivosti dětí přeteče a začnou se dožadovat své pozice při rozhodování. Což je naprosto zdravý a žádoucí vývoj, díky kterému si trénují své sebevědomí a všechny vlastnosti nezbytné pro spokojený život v dospělosti.
Samozřejmě není možné předat prckovi rozhodování o všem, ale pomalé a postupné zapojování do běhu rodiny je rozhodně dobrým prvním krokem.
Jak první krůčky k rozhodování mohou vypadat?
Například si můžou začít sami vybírat oblečení. Ze začátku takové, které rodiče dopředu vyberou jako vhodné varianty do daného počasí. Moje syny proto můžete v zimě potkat s kšiltovkou na kulichu, s podivnými kombinacemi rukavic, ale i s několika vrstvami mikin namísto bundy. Já jsem spokojená, že jsou v teple, a přitom oni na sobě mají to, co si vybrali.
Synové často a rádi zdobí byt. Rozhodně to není podle mého estetického cítění, ani podle ročních období nebo svátků, ale pokud je to dělá šťastnými a mě to nijak neomezuje, není potřeba srovnávat náš přeplácaný byt s katalogovými fotkami současného designu. Na Vánoce nám často visí všechno, co doma máme – vánoční, velikonoční i narozeninová výzdoba, která se často objevuje i v průběhu roku. Na stromku, bonsajích, kaktusech, klikách, prostě kdykoliv a jakkoliv se jim zamane spoluvytvářet náš společný prostor.
Často se snažím do programu zakomponovat i procházky, kdy sami určují cestu. Sice to znamená, že vyrazí s helmou, ale bez dopravního prostředku, vydáme se pozorovat vlaky a skončíme u kozí farmy, cestou mě přepadají nečekanými otázkami typu: „Máme jízdenky? Respirátor? Zrní? Svačinu? Holínky?“
Ale ostatně, proč ne? Proč by někdy ten velký a pořád trochu neznámý svět nemohl být na chvilku podle nich? Navíc já se je díky jejich zapojování do našeho společného soužití učím vnímat jako parťáky, trénuju svoji přizpůsobivost a kreativitu. Oni se učí, jak svoje přání a pocity komunikovat. A že je potřeba občas něco promýšlet dopředu. Nebo že někdy se rozhodnou špatně a je potřeba si věc znovu promyslet nebo chybu napravit.
