Dětská rádia na Pigy.cz

Z deníku uhnané matky: Karanténa

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Pohled do zákulisí koronavirové karantény jedné maminky a jedné školou povinné Aničky. Vypadá to u vás podobně?

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Když jsem se 11. března s Ančou loučila před školou, ani ve snu mě nenapadlo, že to bude na několik týdnů naše poslední cesta do školy. A je tu druhý týden celostátní karantény. Druhý týden mého homeoffice a Ančina samostudia doma. Nevím, jak u vás, ale u nás byly první dny opravdu boj. Než jsme si našly obě dvě svůj denní rytmus a řád, bojovaly jsme na všech frontách. Mě vytáčela prohlášení typu: „Angličtina mě nebaví, tak se jí učit nebudu…“ a další podobné. Anča běsnila z mých komentářů: „Slíbila jsi mi, že se budeme teď učit, tak jdem na to… Nekoukej pořád na Netflix… Nehraj tu hru na mobilu… Měla by sis taky někdy číst…“.

Jak jsme nastavovaly režim

Mojí snahou bylo ze začátku dodržet školní režim – tedy Anča aspoň část dopoledne učení, já práce do 15:30 a pak jít ven a dělat jiné společné věci. Už po dvou dnech jsem ale byla na pokraji svých sil. Anča se odmítala učit, mně visela práce, protože jsem neustále odbíhala kvůli volání: „Mamí, tomu ale nerozumím…“ A než tomu začala rozumět, bylo 15 minut pryč. Dostat se zase zpátky do pracovního režimu mi trvalo dalších 10–15 minut a najednou byl čas začít vařit oběd. Do toho mi každou chvíli pípal mobil s přicházejícími e-maily. Po obědě jsem se snažila vyrazit aspoň na chvilku ven. „Mamí, mě chození nebaví… Já nikam nejdu! To je nuda!“ V obdobném duchu se to neslo celé odpoledne a večer.

A dost!

Ve středu dopoledne už toho na mě bylo opravdu hodně. Doma jsem měla vztekající se dceru, pro niž jsem byla nejhorší matkou na světě, která ji nutí k učení, zakazuje televizi a hry. V práci jsem byla pozadu s tím, co jsem si stanovila, začala jsem i chybovat. Při telefonickém hovoru s rodiči jsem jen tak mimo řečí zjistila, že jedou vlakem nakupovat, jako by se nic nedělo, a když jsem si při objednávání jídla na internetu zablokovala kartu, moje psychika to neunesla. Prostě jsem se rozbrečela. Už jsem opravdu nemohla. A to byl teprve třetí den… Pro nás ovšem zlomový. Takhle to přeci dál nejde. To musíme nějak vymyslet a dát to.

Plánujeme společně

Nechci to zakřiknout, ale snad jsme to vymyslely. Daly jsme s Ančou hlavy dohromady, vzaly kalendář a začaly plánovat. Každý den máme na pořadu dne jeden předmět a školu jsme přesunuli na 17:00. Když jeden den nestihneme to, co Anča dostala ve škole za úkol, svět se nezboří. „Školu“ máme i o víkendu, kdy opakujeme. Jen jsme si na tyto dva dny vyměnily role a jedeme formou hry. Žákem jsem já, Anča učitelkou. Smířila jsem se s tím, že dopoledne prostě bude takové, jaké si ho Anča udělá – od filmů po počítačové hry přes nějaké to tvoření, malování (bude-li se jí chtít).

Zapojily jsme babičku v Brně, které jsem zřídila neomezený tarif. Babička si s Ančou volá pravidelně třikrát za den ve vyhrazený čas a Anička s ní luští křížovky a hraje po telefonu hry. Až naučíme babičku skypovat, bude to ještě lepší varianta. Mezi 14–15 jdeme ven vyvenčit sebe a pejsky. Napumpovali jsme kolo a Anča jezdí na kole. Vstáváme stejně, jako by žádná karanténa nebyla. Já v pět a hodinu cvičím, Anča v půl sedmé. Máme za sebou dva pracovní dny v tomto modu a je to podstatně lepší. Anča se nevzteká, moje nervy nepracují na plné obrátky a pracovní tempo se zrychlilo. Věřím, že nějaké ty mouchy, které nám ještě zbyly, v následujících dnech vychytáme. Ale hlavně, Ančo, #spolutodame!

Držte se!

 

_tip_

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

    [recaptcha id:contactRecaptcha]

    Sdílej článek

    Povězte nám svůj názor