Tereza Omabuwa je rodačka z Prahy. Od mládí ale cítila, že jí je Česká republika těsná a cestování se stalo její celoživotní vášní. Do svých čtyřiceti let stihla pracovat a žít na čtyřech kontinentech, dvakrát se vdávala a vždy za cizince a nyní se usadila v Los Angeles, kde je maminkou tříleté dcerky, spokojenou manželkou a zároveň ženou se slibnou kariérou na Kalifornské univerzitě. Její život je hodně nevšední, ale přitom řeší úplně obyčejné věci, které zná každá manželka a máma.
Sdílej článek
Našla jsi si práci na veřejné vysoké škole v L.A., na Kalifornské univerzitě. Co přesně tam děláš?
Pracuji na UCLA, Anderson School of Management, česky prostě ekonomka, v jednom z výzkumných center. Zabývá se hlavně udržitelným rozvojem, mimo jiné i spoluprací s největšími americkými firmami z hlediska vykazování v oblastech jako jsou dopad na klimatické změny, znečištění ovzduší, vody, společenská rovnoprávnost… Aby to nebyl jen ten v médiích často zmiňovaný „greenwashing“, ale aby společnost znala fakta a objektivní data, nejen zelené etikety a přísliby. Rozhodně se mám stále co učit!
Jakým jazykem Norah mluví, jak na ni mluvíte doma?
Já česky, muž anglicky – a Norah oběma jazyky plynně. Ale ta čeština je samozřejmě na mě, stejně jako české reálie, takže se musím snažit, abych byla důsledná. Teď začneme s hodinami češtiny v české škole jednou týdně. Taky jsem tu našla několik fajn Češek-maminek s dětmi, což je skvělé jak pro Noru, tak pro mě.
Je Los Angeles město pro rodinný život, co se týká jeho vybavenosti, bariér a podobně?
Los Angeles je tak obrovské (skoro 4 miliony v centru a s celou „příměstskou oblastí“ je to 12,5mil!), že záleží, kde se člověk usadí. My jsme našli bydlení v rezidenční části Westwood, kde máme vše dost při ruce. S Norou pěšky do školky, já i manžel autobusem do práce, a kam můžu, tam se snažím jezdit i na kole. Dokonce i na pláž v Santa Monice se dostaneme přímou autobusovou linkou během 20ti minut – všechny busy jezdí nízkopodlažní. Ovšem mít tady auto je nutnost.
Co mě na L.A. hodně baví je jeho multikulturnost. Děti mezi sebou mluví na hřišti anglicky a každý pak na svého rodiče jiným jazykem nebo jsem ráda, že naše Norah chodí do třídy s dětmi z alespoň osmi různých kultur.
Vnímáš nějak odlišné kulturní pozadí nebo prostředí tebe a svého muže? Jaké knížky má Norah, jaké příběhy jí vyprávíte?
Snažím se Noru přirozeně vystavovat českým tradicím, knížkám, písničkám, pohádkám. Děti v tomto nediskriminuji, takže má své oblíbené české knížky, občas jí pustíme Krtečka nebo Boba a Bobka (už umí i obstojně parodovat hlas Josefa Dvořáka). Při uspávaní si diktuje pohádky. Mně zrovna teď zadává většinou Karkulku nebo Perníkovou chaloupku. Táta to má těžší, ten si musí na místě vymyslet třeba pohádku o pirátovi s červenými botami.
Jaké svátky slavíte, stíháte je vůbec všechny?
Bereme si z našich kultur to, co nám přijde hezké. Třeba na Velikonoce s ní barvím vajíčka s obtisky, ale třeba pomlázku vynecháváme, zato se účastníme hledání vajíček po zahradě. Někdy je to svátkový maraton, na podzim Halloween a dyňová sklizen v říjnu, což doprovází opravdu kopa aktivit, hned poté Den Díkuvzdání v listopadu (to je tady velice rodinný svátek, se kterým jsme s mužem ani jeden nevyrostli, takže ho valně neslavíme), který volně přechází v advent, pote Mikuláš a Ježíšek a místní Santa. Norince nosí dárky oba – Ježíšek 24.12. večer s kouzlem zvonečku při štědrovečerní večeři a Santa pak 25. ráno. Norah totiž ví, ze Ježíšek nosí dárečky jen dětem, které mluví česky.
Ženy ve tvém krásném středním věku řeší nejen péči o své potomky, ale také o své rodiče. Jak přemýšlíš nad tímto tématem, když oba tvoji rodiče žijí tak daleko?
Toto dost řešíme, protože oba máme rodiče daleko. Naštěstí jsou zatím všichni zdraví a obě naše mámy mají blízko naše sourozence, což nám dodává klid. Ale plánujeme více návštěv, chceme spolu trávit co nejvíc času, i přes tu vzdálenost. A samozřejmě máme i uspořenou pomyslnou kasičku na to, kdybychom narychlo potřebovali zaletět za našimi rodiči.
Po čem v životě ještě toužíš, splnily se ti všechny životní sny?
Mám pocit, že všechny velké životní sny se mi splnily. Ale to neznamená, že nemám hromadu menších snů, které bych si chtěla splnit – napsat knihu, podívat se do Nigerie (rodné země mého muže), na Hawaii, projet všechny státy USA, ukázat Noře všechny kouty světa, vzít maminku na výlet do Španělska… A vždy jsem si chtěla založit čajovnu. Na tu možná přijde čas až v důchodu.
Takže zase spousta cestování. Budeme držet palce, ať se ti co nejvíc snů vyplní a díky za rozhovor.
