„Chci sejmout z císařoven pocit selhání,“ říká v rozhovoru Eva Zubec

Eva Zubec, zakladatelka projektu Císařovnám. Foto: Nicola Zörkler

Co považujete za nejhorší případně i nebezpečně mýty kolující kolem císařského řezu? 

Pořád mám pocit, že část veřejnosti považuje císařský řez za snazší a méně bolestivou cestu, jak přivést miminko na svět. Je to jeden z mýtů, který se snažíme naší kampaní vyvrátit, protože císařský řez je velká břišní operace spojená s náročnou rekonvalescencí. Je to navíc jediná operace, při které se očekává, že žena několik hodin po výkonu vstane a bude se starat o novorozence.

Nechci tím říct, že císařský porod je bolestivější než ten vaginální, srovnávat není v tomto případě správné. O třetině císařských řezů je rozhodnuto v průběhu porodu, takže je velká část žen, která si projde mnoha hodinami kontrakcí a pak ještě podstoupí takto náročnou operaci. Je velmi kruté pak od okolí slyšet: „Tak jsi to měla bez bolesti, to je fajn, ne?“

S tím souvisí i další mýtus, který ženy rodící císařským řezem považuje za neschopné, neinformované, líné a neochotné podstoupit bolest. Na druhou stranu je žena, která si přeje přirozený bezzásahový porod, často brána za radikální, neposlušnou a ohrožující své dítě. Takže si asi nevybereme – vždycky podle okolí děláme něco špatně.

Jak by podle vás měl probíhat ideální porod císařským řezem a péče před a po něm?

Je třeba říct, že každá žena je jiná a od porodu má svá vlastní očekávání. Proto si myslím, že ideální porod císařským řezem je takový, jehož průběh se bude co nejvíce blížit tomu, co si sama žena přeje. A samozřejmě jehož výsledkem bude zdravá žena a zdravé miminko.
V mém případě porod rozhodně neproběhl tak, jak jsem si přála, přestože jsem si do porodnice vezla porodní přání, které s možností císařského řezu počítalo. Kdybych byla v té situaci znovu, moc bych si přála, aby se mnou personál mluvil s respektem a otevřeností. Chtěla bych, aby mi lékařka vysvětlila, proč je císařský řez nutný, případně jestli máme ještě další možnosti a můžeme chvíli počkat. Přála bych si, aby mi nabídla možnost částečné anestezie, díky které bych mohla u narození miminka vědomě být. Také bych chtěla, aby u něj byl můj muž.

Pro miminko bych si přála, aby se mohlo narodit pomalu, jemně a do laskavých rukou lékaře. Aby se ponechal alespoň nějaký čas na dotepání pupečníku a pak aby putovalo ke mně na hrudník, pokud by bylo všechno v pořádku.
Po porodu by bylo skvělé, kdyby za mnou přišla porodní asistentka nebo fyzioterapeutka a vysvětlila mi, jak o tělo po porodu a jizvu pečovat. V neposlední řadě bych ocenila, kdyby se mnou mohl být muž celou dobu hospitalizace, aby mi neodnášeli miminko na novorozenecké.

Kdybych měla před sebou plánovaný císařský řez, zjistila bych si naprosto všechno o průběhu porodu v několika porodnicích a rozhodla se pro tu, která by má přání byla ochotná splnit. Klidně bych volila porodnici vzdálenější. Také bych před porodem zašla k fyzioterapeutovi a nechala si vysvětlit, jak o jizvu pečovat v prvních dnech po porodu.

Sama jsem si dlouho myslela, že různé porodnice se liší především v přístupu k vaginálnímu porodu, zatímco porod císařským řezem probíhá více či méně všude stejně. Předpokládám ale, že i tam jsou veliké rozdíly v přístupu, v péči a komunikaci?

Rozdíly jsou obrovské. Zatímco jedna porodnice umožní bonding po porodu, ženy po císaři od miminek neodděluje a uvědomuje si důležitost poporodní péče (v některých porodnicích za ženou dochází po porodu fyzioterapeut nebo dokonce i psycholog), jiné porodnice naprosto automaticky ženu separují na JIP a miminko nosí v různých intervalech na kojení. Pár žen mi napsalo, že své dítě neviděly třeba i 24 hodin, přestože chtěly. Některé porodnice se veřejně prezentují jako velmi progresivní, ale reálné zkušenosti žen tomu neodpovídají. To mi přijde osobně velmi nefér a nemělo by se to dít.

Samozřejmě jsou situace, kdy jde o život a například bonding není možný, nebo si ho žena v danou chvíli nepřeje. I taková náročná a neočekávaná situace ale může být v závěru laskavá, pokud je k ženě přistupováno s respektem, má všechny informace a personál třeba i projeví elementární množství empatie a lidskosti.

Máte informace o tom, v jakých typech porodnic i sekce probíhají harmonicky a umožňují například takzvaný laskavý císařský řez?

Osobně si dávám pozor na jmenování konkrétních porodnic, protože to, jak daný porod proběhne, vždycky závisí na mnoha okolnostech a také na lidech, kteří u něho zrovna jsou. Trochu se bojím, abychom z laskavého císařského řezu neudělali opačný extrém k naprosto přirozenému porodu, který na ženy akorát vytváří další tlak. Tak jako vaginální porod je i ten císařský procesem, který nikdy nemůžeme dopředu úplně odhadnout a je proto dobré i k němu přistupovat s otevřenou myslí.

Je skvělé, když se to podaří přesně tak, jak si přejeme, a čím více informací máme, tím vyšší ta šance je. Byla by ale škoda cítit selhání nebo pocit viny, pokud to nakonec dopadne úplně jinak.

Předpokládám, že řadu konkrétních přání a potřeb si člověk uvědomí, bohužel až když prožije podobnou zkušeností jako vy. Kdy přišla první myšlenka, že byste chtěla šířit osvětu o císařském řezu a tématech s ním spojenými a pomáhat tak předcházet takovým porodům?

Vlastně to bylo hned po propuštění z porodnice. To, co se odehrálo na oddělení šestinedělí, naprosto zatřáslo zbytkem mého sebevědomí. Neustále mi syna brali, bez souhlasu ho dokrmili umělým mlékem. Pět dní po porodu jsem strávila na čtyřlůžkovém pokoji, kde za účasti dalších maminek a jejich návštěv probíhaly i velmi intimní kontroly nebo se nahlas probíral zdravotní stav.

Byla to celé velmi nedůstojná zkušenost a tehdy jsem se zařekla, že tohle přeci nejde, s tím musím něco udělat. Chtěla jsem, aby se informace o císařském řezu dostaly i mezi prvorodičky, protože se na tento typ porodu většinou nepřipravují, přestože se statisticky stane každé čtvrté z nich. Zároveň jsem chtěla sejmout tíhu pocitů selhání z císařoven, protože vím, jak ošklivě mohou ovlivnit první měsíce a roky s miminkem.

Kdy jste svůj první porod přestala vnímat jako osobní selhání a stala jste se hrdou císařovnou? 

Přiznám se, že hrdou císařovnou se nenazvu asi nikdy, protože pořád věřím tomu, že první císařský porod nebyl nutný. Nedošlo k žádnému akutnímu ohrožení, prostě to jen dlouho trvalo. Kdyby byl císař záchrana nebo moje svobodná volba, určitě by se mi přijímal lépe, což potvrzují i studie o zpracování traumatu u žen po císaři.
Každopádně velmi mi k odpuštění pomohl druhý porod, který proběhl naprosto hladce a přirozeně, přestože mě mnoho lidí strašilo, jak nezodpovědná jsem, pokud se o něco takového chci pokusit. To je vlastně další mýtus, se kterým v projektu pracujeme – že jednou císař neznamená nutně další císař, podle RCOG (britské sdružení odborníků pracujících v oblasti porodnictví a gynekologie pozn. Red.) je šance na vaginální porod po císařském řezu (VBAC) až 75 %.

A konečně smysl toho, proč se mi to stalo, jsem našla v projektu Císařovnám. Díky mé vlastní, i když ne úplně veselé, zkušenosti jsem dala dohromady něco, co může dalším ženám pomoci projít podobnou situací více v klidu a s informacemi, které mi tehdy chyběly.

Kdy se potřeba šířit informace a pomáhat přetavila v založení neziskového projektu Císařovnám, z.s. a jak tento proces vypadal?

Trvalo to dlouho. Dva roky jsem zpracovávala vlastní zážitek, pak se mi narodil druhý syn a teprve loni na podzim jsem si dovolila vzít volno z práce a věnovat se projektu. Přihlásila jsem se do byznysové akademie, kterou pořádá marketingová platforma #holkyzmarketingu. V ní jsem si prošla fázi designování projektu, dělala jsem kvalitativní výzkum mezi ženami, které císaře zažily. Na konci akademie jsem měla projekt hezky ucelený a mohla ho spustit. Začalo to Instagramem, kde teď máme skoro 5 000 sledujících, a webem. Letos na jaře jsme založili neziskovku a v rámci Světového měsíce osvěty o císařském řezu, který je každoročně v dubnu, jsme spustili crowdfundingovou kampaň na platformě Donio.

Pokračování rozhovoru čtěte pozítří, 30.6.