Sice je fajn zmizet z města, ale na druhou stranu je taky fajn se do něj vracet. Aneb jaká byla naše první cesta z maringotky do nejbližší civilizace.
Sdílej článek
Tentokrát budu vzpomínat. Sice je jaro a bylo by krásné rozepisovat se o rašících stromech, louce plné kraťoučké, šťavnatě zelené travičky, ptáčcích a ptáčatech, ale znáte rodičovské plány – nevychází. A proto jsme se tohle jaro do naší chajdy na kolech ani jednou nepodívali. Rýmička tady, kašlíček tam, mezitím zánět průdušek a plány mizí rychleji, než stíhám vymyslet nové, které bychom mohli zrušit vzápětí.
Tak mi nezbývá nic jiného než vzpomínat. Vloni v létě, když jsem byla pár dní v maringotce sama s kluky, nečekali jsme žádnou návštěvu ani jiné rozptýlení, dohodli jsme se, že vyrazíme na výlet do nejbližšího městečka. Jednou z výhod při výběru našeho pozemku bylo totiž to, že leží kousek od turistické stezky. Stačí jen ujít čtyři kilometry relativně snesitelným terénem (jen mírně do kopce, posledních pár set metrů trochu víc) a máte při ruce všechno – obchod s potravinami, restauraci, cukrárnu, muzeum, kostel, hřiště a spoustu dalšího.
Navíc asi tak v půlce cesty je na mapě značka zaslíbená, překřížený nůž a vidlička. Ideální k občerstvení. A tak jsme vyrazili. Nabalila jsem sváču, převlečení, pár hraček, nahodila ten asi desetikilový batůžek na záda, nosítko na něj a vyrazili jsme. První zastávku jsme udělali asi po 100 metrech. Náš pozemek má totiž kromě všech dalších i jednu speciální vlastnost. Tam, kde je maringotka, je stín a v létě pocitově asi tak o 10 stupňů méně než kdekoliv jinde. Takže zatímco my běháme v holínkách, dlouhých kalhotách a mikinách, všude jinde je to na sandálky a kraťasy. Jenže to taky znamená, že takhle nabalení vyrážíme na procházky a občas se během chvilky paříme při 30 stupních v holinách.
Uložila jsem tedy první odloženou vrstvu oblečení do už tak narvaného batůžku a šli jsme dál. Jenže v sousedním lese na nás začala nalétávat hejna něčeho. Nevím, jestli jsou to pavouci s křídly, mušky, nebo jiná odrůda potvor, ale bylo to jako z hororu. Naštěstí neštípali. Bylo to buď – anebo. Buď děti chytnou hysterák a celý výlet nám zabral asi 10 minut plus dvě hodiny chystání, nebo to zvládneme. Tak jsem se začala smát a udělali jsme si z toho srandu, že jsme v lese lechtavých pavoučků. Uf, to bylo vážně o fous!
Naštěstí jsme brzy z lesíka vyšli a cesta pokračovala celkem nerušeně dál. Po prvním kilometru, kdy se mi podařilo vylovit z dětských vlásků posledního hmyzáka, jsme si dali sváču. Pokračovali jsme krásnou přírodou přes potok, louky, lesy, kolem chalup a chaloupek dál, až k místu, kde jsem čekala občerstvení. Jenže ouha, ono to vlastně nebylo veřejné občerstvení, jen chalupa k ubytování. Trochu jsme protáhli obličeje a sundali další vrstvu oblečení a holínky. Ty už jsem teda rozvěsila na batoh, narvaný k prasknutí. Zbytek cesty vedl po rozpálené silnici, kde se nic zvláštního neodehrálo.
Když jsme se s jazyky na (pomyslné) vestě a úplně zchvácení vyškrábali k restauraci, bylo to jako najít oázu v poušti. Heuréka! Posadili jsme se na zahrádku restaurace na náměstí a objednali si jídlo. V tu chvíli nastala výzva číslo dvě, a to udržet unavené a hladové děti v klidu u stolu. Nejsem matka první den, takže jsem vytáhla tajně sbalené hračky. Naštěstí se kluci chytli a decentně si jezdili po stole autíčky. Co jsem ale nečekala, bylo, že oba snědí velké porce, takže na mě zbyla jen polévka a vylizování zbytků. Milá servírka nejspíš ocenila moji obětavost a hladem propadlé tváře, možná kreativitu v udržování dětí na jednom místě (a že jsem těch trumfů vytáhla několik), nebo věrnost – nikdo jiný tam s námi celé dvě hodiny neposeděl. Každopádně jsem vyfasovala účtenku i s nevysvětlitelnou slevou a úsměvem k tomu.
Pak už to byla pohoda – po městě, po rovince, lesoparkem na hřiště, na zmrzku a hurá čekat na autobus. To by ale samozřejmě nebyl výlet s dítětem, kdyby dvě minuty před příjezdem autobusu mladší syn uprostřed náměstí nezačal pokřikovat „Čůrat, čůrat!“ Jasně, pořád to byla ta rychlejší varianta, ale u malého dítěte jeden nikdy neví, co zrovna v kalhotách vyrábí. Každopádně i s úprkem z námětí, čůráním a sprintem zpátky na náměstí jsme autobus stihli. Velmi ochotný a usměvavý řidič nám poradil všechno, co jsme potřebovali vědět, a už jsme frčeli na asi čtyři minuty jízdy vzdálenou zastávku nad naší vesnicí.
Zbytek cesty proběhl idylicky – jedno dítě ťapalo v oranžové záři zapadajícího slunce z krpálu dolů, druhé vytuhlo v nosítku. A matka, nazvěme ji „příjemně unavená“, si jen libovala, že tuhle trasu, to znamená neuvěřitelně dlouhých necelých sedm kilometrů během JEDNOHO dne, nemusela absolvovat to léto víckrát.
