Pro název tohoto článku jsem si vypůjčila hlášku z mého oblíbeného filmu. Byla to první asociace, která mě napadla k tématu pochval a odměn. V současnosti totiž jako máma malého „raracha“ řeším chválení dennodenně.
Sdílej článek
Pokud jste se o problematiku pochval a trestů v minulosti zajímali, víte, že relevantních zdrojů je poměrně hodně a stačí si pro sebe jen vybrat ty nejvhodnější z hlediska přístupu nebo formy podání. Existují pěkně zpracované knihy, online přednášky na internetu od různých psychologů, články nebo třeba semináře a přednášky pořádané ve vašem okolí. Já jsem například k tomuto tématu blíže přičichla nejprve skrze semináře a kurzy při dalším profesním vzdělávání. Následně se mi dostaly do rukou nějaké knihy a v posledních letech jsem objevila i hezky pojatá videa na internetových serverech. Určitě doporučuji alespoň něco z uvedeného vyzkoušet a projít.
Dvě základní doporučení
Nejsem psycholog, ale vidím i na sobě, že „správná“ pochvala je mi příjemnější. Proto se snažím držet základních doporučení a chválit konkrétně a zaměřovat se spíše na činnost nebo její výsledek, ne na osobu jako takovou.
Nepřetvařuji se, a když mi to okolnosti dovolí, projevím hlubší zájem o danou věc.
To jsou některé ze zásad, které odborníci doporučují dodržovat. Zkuste si to a uvidíte, že je to mnohem příjemnější pochvala než prohlášení typu „Jsi jednička!“. Co tím myslím konkrétně? Jako příklad uvedu situaci, kdy mi dítě ukáže obrázek, které vytvořilo. Neříkám jen „To je pěkný“, ale vyberu si něco, co mě na obrázku upoutá a zaměřím se na to. „Tohle vypadá zajímavě/Líbí se mi, jak jsi to tady vybarvil.“ Nemám ani potíž říct narovinu: „Nepoznám, co to je, ale líbí se mi na tom tady tohle.“ Mám-li v ten okamžik čas, doptám se i na podrobnosti ohledně toho, jak se mu na obrázku pracovalo, co mu dalo nejvíc práce a co si myslí, že se mu podařilo nejvíc.
Konkrétní pochvala s hlubším zájmem dělá divy i u dospělých. Zkuste si ji, je to jako doping. Roky pracuji s dětmi a všimla jsem si, že některé děti nejsou na tento typ pochvaly příliš zvyklé. Někdy jsou až zaskočené, že se někdo při ocenění více zajímá a doptává na průběh „cesty k cíli“.
Věděli jste, že podoba vhodné pochvaly závisí i na kulturním prostředí, ze kterého osoba pochází? Touto problematikou se například zabývají manažeři firem s multikulturním prostředím. Výzkumy ukázaly, že například v Německu preferují konkrétní a na detail zaměřenou pochvalu, odlišný přístup upřednostňují v USA (typ: „Jsi jednička!“) a například v Mexiku nebo Koreji prý zaměstnanci ocení více pochvalu týmu jako celku než individuální přístup.
Závěrem bych dodala, že k pochvalám a oceňování obecně je podle mě možné přistupovat občas i trochu kreativně a s humorem. A to jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Zkoušeli jste někdy vytvořit vtipně pojatou medaili nebo diplom jako ocenění v situaci, kdy se dotyčnému podaří něco, čím se fakt překonal? Občas jsme se tím bavili v jednom pracovním kolektivu a doteď na to ráda vzpomínám.
