Jaroslav Hulvert je gynekolog, který se specializuje na asistovanou reprodukci. Ačkoliv chtěl být původně ortopedem, stal se obor gynekologie a porodnictví nejen jeho posláním, ale i vášní. Co ho nejvíce fascinuje na světě reprodukční medicíny a čím je naopak frustrován? Jak probíhá lékařská asistence neplodným párům od A do Z a jaké jsou hranice a budoucnost tohoto oboru? Kterou ženu by odmítl léčit a co považuje za nejdůležitější při výchově dětí? Seznamte se s ženským lékařem, který o sobě říká, že preventivní prohlídky u něj jsou spíše přátelskou sešlostí. Empatický sympaťák, který má šest vlastních dětí a zhruba dalším osmi tisícům pomohl na svět.
Sdílej článek
MUDr. Jaroslav Hulvert
Poskytují CARy (centra asistované reprodukce) i psychologickou péči svým klientům? Zejména pro ženu může být proces velmi náročný, zvláště, pokus se otěhotnění několikrát nedaří.
Myslí se na to, ale v CARech to určitě není běžnou součástí nabídky. Máme tam ale odkazy, vizitky. Já si myslím, že psychologem by měl být sám lékař, protože je velmi málo psychologů, kteří se věnují přímo tomuto tématu. Gynekologové by obecně měli být velmi empatičtí. Znát perfektně medicínsky svůj obor, navíc být velmi manuálně zruční a hlavně chápaví. Pokud vám žena důvěřuje, dílo se také lépe daří.
Stává se vám, že žena neotěhotní ani po 4. cyklu a vy neznáte příčinu?
Ano a to je pro mě strašně frustrující. Když nemůžu najít toho soupeře, to, s čím mám bojovat. Stalo se mi ale, že i po šesti cyklech pacientka neotěhotněla, a pak se jí to povedlo spontánně. Může tam být genetický a imunologický faktor, to je asi nejpravděpodobnější příčina. Stále ale platí, že dnes umíme pomoci 90 % párů mít vlastní dítě a to je skvělé.
Takže nevěříte okřídlenému „když na to konečně přestaneš myslet, otěhotníš?“
Nastavení mysli je určitě důležité a může do určité míry ovlivnit i imunitní profil ženy. Proto není vhodné sekat jeden transfer za druhým. Když se žena trošku více uvolní, tak se její imunuta může zlepšit, to určitě. Například nám se stává, že otěhotníme ženy s endometriózou a to těhotenství je vlastně léčba té endometriózy. Když ještě poté i kojí, tak se to tím upraví a pak často otěhotní spontánně.
Posuňme se o 9 měsíců od zrodu života dál. Jsou děti narozené ze zkumavky jiné?
Nejsou. Metody početí neovlivňují kvalitu dětí. Ale těhotenství a jeho výsledky po IVF nejsou stejné jako v běžné populaci. Do asistované reprodukce vstupují páry, které jsou neplodné, hendikepované, jsou obvykle starší a to má za následek, že jejich potomci se mohou rodit předčasně, že děti můžou mít „vadu“ svých rodičů, tedy těch, kteří by přirozeně neotěhotněli. To samé u muže diabetika, který by přirozeně dítě nepočal, ale s IVF může, ale to dítě má větší riziko, že bude také diabetik. Ženy, kterým je hodně přes 40 a otěhotní a mají již rozvinuté choroby typu vysoký tlak, tak to též přináší rizika, např. preeklampsie. Výsledky těchto těhotenství logicky nemohou být stejné, jako když rodí dvacetiletá zdravá maminka.
Spatřujete nějaké etické problémy vašeho oboru?
Tak to bylo na samostatný rozhovor! Těch je celá řada. Řeknu to z osobního hlediska. Já sám si vše, co dělám, musím zdůvodnit. Jsem třeba velmi přísný k náhradnímu mateřství. To je určitě fantastické ve chvíli, když žena nemá dělohu nebo když by jí těhotenství ohrozilo na životě. Ale komerční náhradní mateřství z důvodu, že nějaká žena nemá čas být těhotná nebo se bojí diskomfortu, bolesti a podobně, tak tam bych měl problém takové ženě pomáhat. Můj obor bezprostředně nezachraňuje životy. Čili nejen, že si pacient může vybrat svého lékaře, ale i já mohou dovolit vybrat si, kterou ženu budu léčit.
Je možné si v Česku vybrat, zda chci zavést holčičí nebo klučičí embryo?
Není to možné. A já jsem tomu rád. Pohlaví vidí stejně pouze genetik, pokud žena podstoupila pre-implantační diagnostiku. Jen když se vyšetří chromozomy, tak o pohlaví víme.
Embryo může být přenášeno maximálně 6.den svého vývoje, co se s ním děje potom, přestane se vyvíjet?
V podstatě ano, laboratorní podmínky neumožňují jeho další vývoj a hlavně už by se nevešlo do katetru. Ale vývoj jde kupředu a není tajemstvím, že existují skupiny vědců, kteří velmi intenzivně pracují na umělých dělohách. Zatím se provádí testy na zvířatech a ještě se to nepovedlo, ale myslím, že je to pouze otázka času.
Může se stát, že mi bude v CARu transferováno cizí embryo?
Zcela vzácně, zejména v minulosti se i toto stávalo. Šlo o špatný procesní postup embryologa nebo vyloženě chybu. Ale systémy jsou nyní skutečně velmi přísně nastavené a tím je riziko záměny embryí opravdu extrémně nízké.
Říká se, že asistovaná reprodukce je velký byznys. Můžete to potvrdit?
Obvykle ano. Naprostá většina IVF center dobře prosperuje a jsou středem zájmu velkých podnikatelů, což bohužel kazí našemu oboru reputaci.
Čím jste chtěl být, když jste začal studovat na lékařské fakultě?
Já chtěl být ortoped. Gynekologové mi přišli divní. (smích) Je paradox, že to byla právě gynekologie a porodnictví, ze které jsem dostal u státnice svoji jedinou trojku. Po roce 1989 jsem sháněl místo a začal jsem pracovat v nemocnici v Benešově. Nabídli mi RTG, ORL a právě gynekologii, pro kterou jsem se nakonec rozhodl. Ale ve finále jsem první zkušenosti s gynekologií a porodnictvím získával ve Vlašimi, kde jsem si porodil i svého prvního syna. K léčbě neplodnosti jsem se dostal až v ÚPMD Podolí, kde jsem pracoval jako porodník a zabýval se prenatální diagnostikou.
Baví vás stále vaše práce?
Jo, pořád, velmi mě to fascinuje. Já nikdy nevyhořím, já tak maximálně shořím. Mám vždy obrovskou radost, když mi pacientka otěhotní. Prostě, když vás něco baví a děláte to dlouho, tak je docela pravděpodobné, že se vám občas i něco podaří. Počítali jsme nedávno s kolegy, kolik mohu mít za sebou těhotenství a odhadem jsme došli k osmi tisíckovkám dětí.
Jsou s vámi pacientky v kontaktu i nadále? Píší vám, že se dítě narodilo?
Jsou a vždy mi napíšou, že se miminko narodilo. Já si pamatuji jméno i obličej pacientky a vidím za e-mailem jejich příběhy. Když ke mně žena chodí déle, tak víte vše. Obvykle po léčbě neplodnosti ke mě do ordinace pacientky dále chodí na preventivní vyšetření a to jsou potom vyloženě rodinné návštěvy. V poslední době se mi stává, že již přivádějí na gynekologické vyšetřeni své dcery, kterým jsem pomáhal na svět. To mi přijde zvláštní. Nebo příběh, kdy mi paní na porodním sále řekla: „Jéé… váš tatínek, veterinář, mi rodil fenu — a teď vy rodíte mě.“
Vy jste taková chodící reklama na reprodukci, máte šest dětí, dvě už dospělé. Šly potomci v tátových stopách?
Já nikdy nenutil děti do medicíny, dokonce dceru jsem od toho zrazoval. Má první žena je také lékařka, takže dcera šla nakonec na medicínu. Můj syn nechtěl být pozadu a nakonec se našel v zubařině. Oba medicína baví a myslím, že jsou dobří lékaři. Šest dětí jsem dohromady sice nikdy neplánoval, ale dnes jsem za ně nesmírně rád. A také za to, že drží při sobě, mají se rády. Základ života je určitě spokojená a fungující rodina, zdraví a pak také dobré vzdělání. Když tohle máte, můžete pak radost a štěstí rozdávat dál.
_tip_
