Mediálně je Petra Sovová známá především jako zakladatelka Hnutí za aktivní mateřství a matka sedmi dětí. Wikipedie ji zase označuje jako občanskou aktivistku. Jedna z jejích momentálně nejvýraznějších profesí je lektorka sexuální výchovy. Těžko v jednom rozhovoru s ní obsáhnout všechny její zájmy a činnosti, ale snad se nám společně podařilo zachytit alespoň esenci toho, co tato žena dělá, čím žije, co ji naplňuje a stále pudí k tomu být aktivní. Naše shodná příjmení nejsou náhodná. Petra je má sestra, a to je také důvod, proč si v následujících rozhovoru tykáme.
Sdílej článek
Kde je momentálně hlavní těžiště tvé práce?
No, tak to je hned na rozjezd otázka velmi náročná. Nejsem si jistá, že mám těžiště jen jedno. Před a během našeho Festivalu o těhotenství, porodu a rodičovství jsem nejspíš hlavně lektorkou sexuální výchovy – v tu dobu totiž nemám prostor přednášet, tak to v pofestivalové době doháním a chodím do škol i několikrát týdně. Ovšem o prázdninách zase lektorka dětí a dospívajících zase spí, zato se probudí tvůrkyně a lektorka dospělých – s kolegy připravujeme Akademii Zdravého dospívání, kde budeme vzdělávat budoucí lektory a lektorky sexuální výchovy. Teď v létě jsem zorganizovala Porodní slet pod širým nebem, což je tradiční pracovně neformální sdílecí a seznamovací letní setkání všemožných profesí a lidí, zabývajících se pozitivními změnami v porodnictví. Takže je tu aktivistka. A pořád je tu tvůrkyně života, zahradnice, chystáme další víkendy pro mámy a dospívající dcery a syny, do toho proměňuji jeden barokní chlívek na útulný domeček, takže trochu stavbyvedoucí, k tomu zařizuji dva pokojíky… Nicméně opravdovou pravidelně nepravidelnou práci připomíná asi hlavně lektorka sexuální výchovy a umělecká ředitelka a tisková mluvčí festivalu.
Už si zmínila Festival o těhotenství, porodu a rodičovství, který Hnutí za aktivní mateřství (HAM) každoročně pořádá v rámci Světového týdne respektu k porodu. Jak organizace funguje během celého roku? Kde mohou lidé na její aktivity mimo festival narazit?
Nabízíme mailové a telefonické poradenství, distribuujeme červené brožurky Cesty ke spokojenému porodu, což je jednoduchý „návod na použití českých porodnic“ a další materiály. Naše práce je rozprostřena v různých sférách: participujeme na činnosti pracovní skupiny Porodnictví při České ženské lobby, já jsem za HAM členkou pracovní skupiny pro porodnictví při Radě vlády. Spolupracujeme i v rámci Evropy, jsme členskou organizací ENCA, evropské sítě organizací v porodnictví. Sledujeme dění u nás i v zahraničí, podle potřeby reagujeme na události a snažíme se přispívat k dobré komunikaci mezi poskytovateli a příjemkyněmi péče, tedy mezi zdravotníky a rodičkami, ale i mezi zdravotníky a rodiči hospitalizovaných dětí.
Jsme spolek sice profesionálně vystupující, ale fungujeme převážně na dobrovolnické bázi. Nemáme oficiální kancelář, pracujeme převážně z domova a v terénu.
Hnutí za aktivní mateřství jsi spoluzakládala v roce 1999. Jaké jsou za dobu existence organizace nejpozitivnější změny v českém porodnictví? Co se naopak stále nedaří změnit?
Občas jsem hodně netrpělivá a myslím, že se toho zas tak moc nezměnilo. Nebo trochu jo, ale už to mělo být dávno! Nejlíp hned poté, co jsme to někdy v roce 1999 „všem vysvětlily“. Ovšem kdybychom se kouzlem vrátili v čase a mohli srovnávat, viděli bychom změny celkem výrazné: dnes už je celkem běžné, že se ženy na porod připravují, mají sepsaný porodní plán. Že je doprovází blízké osoby, nejčastěji partner, hodně se také rozvinula profese duly, ženského profesionálního doprovodu. Klesá procento nástřihů hráze, je běžnější rodit i v jiných polohách než vleže či pololeže na zádech. Přibývá vyloženě přátelských porodnických oddělení a vstřícných zdravotníků. Představ si, že v některých porodnicích nabízejí ženám bylinnou napářku! Kdybychom něco takového navrhly před dvaceti lety, znělo by to jako totální sci-fi nebo šílený vtip… Na druhou stranu se některé věci zhoršují, kupříkladu klesá počet plně kojených dětí a na vině je mimo jiné neodborný přístup v nemocnicích.
Osobně považuji za nejvýraznější pozitivní změnu to, že ženy, které se na porod připraví a vědí, co chtějí a co nechtějí (samozřejmě s limitem toho, že úplně dokonale se na přírodní proces připravit nelze) a umějí o tom se zdravotníky komunikovat (a nebojí se některé zákroky informovaně odmítat), mohou už dnes porodit krásně, bezpečně a zdravě, podle aktuálních odborných doporučení. Netvrdím, že je to snadné, ani že je nějaká výhra věnovat část vzácné porodní energie komunikaci s nemocničním personálem, ale jde to.
Problém je, že jde spíš o nahodilé dění, rozhodnost jednotlivých matek či rodičů, vzdělání a ochotu jednotlivých zdravotníků. Systémová změna pořád nenastala, ale teď už můžeme říct, že se opravdu blíží. Mnohé body, které se léta snažíme prosazovat, mají dnes ve svém programu politické strany a kupříkladu vysněná kontinuální péče porodních asistentek je od jara 2023 součástí programového prohlášení české vlády.
Jsi oficiálně občanská aktivistka (tedy alespoň podle Wikipedie). Co tě k aktivismu stále pudí? Začalo to porody tvých dětí nebo už jsi to v sobě měla předtím?
Nejspíš podobně, jako jsem feministka (kterou je podle mě každá žena, která si myslí, že muži a ženy jsou rovnoprávní, takže snad každá žena, ba i muž), jsem přirozeně i aktivistka. Tam, kde vnímám nespravedlnosti a nedokonalosti, snažím se osobním přispěním „měnit svět“. To je snad normální, ne? Už se to projevovalo dřív, ale je pravda, že se má sebedůvěra a sebeuvědomění s porodem prvního dítěte pořádně upevnily. Vnímala jsem, co mi u prvního porodu chybělo (hlavně informace!), a snažila jsem se to poskytovat ostatním rodičům. Věřím, že každý z nás může měnit svět. I kdyby jen ten kousek kolem sebe. Když to tak udělá každý, proměníme ho celý!
Dalo by se velmi stručně říct, že tvá cesta vedla od porodní tematiky, přes kojení, očkování, domácí školu, práva hospitalizovaných dětí, až k sexuální výchově na školách. Ovlivňoval tvé zaměření třeba věk tvých dětí? Předpokládám, že často byly velkou součástí tvé práce.
Některá tato témata považuji spíš za svoje osobní. Coby rodiče jsme se už před mnoha lety postupně rozhodli nenechat naše děti očkovat, ovšem aktivisticky jsem se problematice očkování a neočkování příliš nevěnovala. Domácí, neboli individuální vzdělávání, je podobný příklad, stejně jako porod doma. Většinu dětí jsem sice porodila doma, profesně se ale věnuji především zlepšování péče v porodnicích, protože tam rodí většina žen. Hlasuji hlavně pro svobodnou a informovanou volbu, v jakékoli oblasti.
Samozřejmě, že můj fokus zájmu se zčásti postupně přesouval podle toho, co jsem zrovna řešila s vlastními dětmi. Dokud jsem měla úplně malé děti, věnovala jsem se i tematice nošení, dovážela jsem šátky na nošení dětí z Guatemaly a pořádala kurzy, intenzivněji jsem se také věnovala laktačnímu poradenství. Zážitková setkání pro mámy a dcery a mámy a syny jsem začala pořádat až s vlastními dospívajícími dětmi. Sexuální výchova přišla náhodou, inspirovaly nás tehdy spíš naše osobní vzpomínky na zážitky s pravěkou a zoufalou sexuální výchovou, které jsme s kolegyněmi kdysi prošly, coby žákyně a studentky, než naše rodičovské zkušenosti.
A že byly děti součástí mé práce, to je pravda. Moc si toho vážím, že jsme s kolegyněmi zvládly nastavit takové podmínky, že děti byly běžně a zcela samozřejmě přítomné na pracovních schůzích, že mohly v předškolním i mladším školním věku být hodně se mnou, s námi rodiči doma.
Obávám se, že pod pojmem sexuální výchova si stále hodně lidí představuje hlavně povídání o menstruaci, rozdávání vložek případně přednášku o bezpečném sexu a rozdávání kondomů. Takhle ale vaše semináře určitě nevypadají. Daří se vám v seminářích Zdravého dospívání změnit vnímání toho, co do tématu sexuální výchovy všechno patří? Zabýváte se třeba i mezilidskými vztahy?
Povídání o menstruaci a všechno to, co jsi vyjmenovala, do sexuální výchovy patří a děláme to i my (tedy až na to rozdávání vložek a kondomů, my je jen ukazujeme). Bezpečný sex ale není primární téma, to jsou právě spíš ty vztahy. Ptáme se dětí, kdo je pro ně nejdůležitější, který vztah považují za klíčový – a máme radost, když většina dospívajících odtuší, že je to vztah k sobě samým.
Když si nás školy objednávají, předkládají často vlastní objednávku, podle toho, co zrovna s konkrétní třídou řeší. A tady se právě hranice, vztahy, vzájemná úcta a podobně objevují poměrně často. Představujeme i další aspekty sexuality a intimity, LGBT+ téma, plodnost a antikoncepci, rozdíly v prožívání sexuality, zdůrazňujeme potřebu otevřené komunikace atd. atd.
Jak vypadá takový klasický interaktivní seminář Zdravého dospívaní třeba na 1. stupni základní školy?
Do mateřských škol a na první stupeň základky jezdíme se seminářem Příběh těla. Povídáme si s dětmi o těle, jeho změnách, rozdílech. Sexuální výchova, aby byla dobrá, měla by vycházet z potřeb konkrétních dětí, konkrétní třídy, takže se snažíme „být na míru“ a reagovat na všechny otázky, zároveň se držet linky témat, která chceme dětem předat. Kreslíme, ukazujeme si zjednodušeně, co se v těle děje v dospívání, kde se vezmou spermie a vajíčka, jak to všechno funguje. Ale také zdůrazňujeme téma vztahů a hranic, což je podle mě to úplně nejdůležitější v sexuální výchově. Aby si děti zapamatovaly, že jejich tělo je jen jejich, že jen oni rozhodují, co se s ním bude dít, kdo se ho smí dotýkat.
Sexuální výchova a její místo a podoba ve vzdělávání dětí je veliké téma. Co podle tebe v tomto ohledu ve školách nejvíce chybí?
Vlastně si nemyslím, že toho u nás chybí moc, leckde to funguje hezky. Mluvím tedy o školách, které si nás zvou. Otevřená komunikace s vyučujícími, vyučující vzdělaní v této „problematice“ (vzdělaní tak, aby v tom neviděli problém, ale hlavně zajímavé a důležité téma), komunikace s rodiči. Úplně na začátku: dobrá a otevřená komunikace rodičů s dětmi, za primární a nejkompetentnější osoby v předávání informací o sexualitě rozhodně považuji rodiče. Patří k tomu i to, že budeme každý z nás svou sexualitu opečovávat a rozvíjet, abychom měli dětem co předat. Nezapomeňme, že výchova není nic, důležité je žít svůj život, žít s dětmi a být inspirací.
Pracujete se Zdravým dospíváním i individuálně s rodinami, nebo směřujete vaše aktivity převážně do škol?
My jsme tým certifikovaných lektorů a lektorek, středobodem naší práce je přednášení ve školách. Občas nás požádají zástupci nějaké školy či školky o stanovisko či radu při řešení pro ně náročné situace. Umíme, pokud problém přesahuje naše možnosti a kompetence, doporučit poradenské pracoviště, kam se obrátit.
Jaké jsou nejpalčivější otázky v sexuální výchově dětí? A jak s nimi pracujete?
Jako matka i jako lektorka vnímám jako problém velmi snadno dostupnou pornografii, zejména porno videa. Dnešním dětem vůbec nezávidím, svět sítí je náročné ignorovat. Považujeme za důležité o tom otevřeně mluvit, zdůrazňovat úskalí, spíš než zakazovat. Podle statistik (například WHO) se děti poprvé setkají s pornem většinou mezi šestým až desátým rokem!
V závěru se alespoň letmo dotknu jednoho osobnějšího tématu. V současné době už jsi několikanásobná babička. Jaký byl ten přechod z rodičovství na prarodičovství? Dokážu si představit, že to nemusí být úplně snadné, pomyslně se rozloučit s jednou etapou života (zejména, když byla tak výrazně naplněná) a přejít do další. Co ti pomohlo?
Jelikož moje rodičovská fáze byla vzhledem k počtu dětí značně dlouhá, nijak nesnadné to nebylo. V mém případě navíc zakročila příroda. Když jsem po čtyřicítce neplánovaně otěhotněla, přišel přirozený potrat. Vnímala jsem to jako důrazné připomenutí, že moje cesta už vede jinudy a rodit mají další generace. Teď s radostí sleduji své snachy a syny – ale respektuji i to, že ne každý vidí smysl života v rodině a dětech.
Ještě připomenu jednu významnou etapu: když děti dospějí a začnou žít svůj život. A soužití s jejich partnerkami a partnery, kteří se postupně stávají součástí rodiny. To je něco! Na to jsem nějak při svých snech o rodičovství zapomněla myslet, ta intenzita emocí mě překvapila. Je to krása a síla, být tchýně! A je krása snažit se být ideální tchýně! I to je asi aktivismus. Moje prožitky coby snachy nebyly zpočátku nejlepší, necítila jsem se přijímaná ani podporovaná, už vůbec ne respektovaná. O to snadnější, zdá se mi až léčivé, je pro mě snažit se být sama respektující a podporující.
