Laktační poradkyně a autorka webu Pro klidné kojení Eva Labič pomáhá rodinám nejen na začátku „kojící kariéry“, ale i na jejím konci, což, jak sama říká, bývá zpravidla těžší. Nejen o její vlastní respektující metodě odstavu jsme si povídaly v následujícím rozhovoru.
Sdílej článek
Jste autorkou webových stránek Pro klidné kojení. Jak takové klidné kojení podle vás vypadá?
Klidné kojení je podle mě akt, při kterém je spokojená jak kojící maminka, tak i její miminko. Tento proces dokáže být plný lásky a spokojenosti a to se odráží v celé rodině. Nejsem zastánkyní žádné přesně stanovené kojící techniky. Zažila jsem dítě, které se nejraději kojilo hlavou dolů v šátku při tom, co jeho maminka (profi tanečnice pole dance) předváděla sestavy kolem tyče. Pak jsem potkala holčičku, která svoji cestu ke kojení našla pouze tehdy, kdy její tatínek zpíval a také dvojčátka, která se musela kojit každé zvlášť a daleko od sebe, jinak to prostě nešlo. Příběhů, které mě naučily, že v jedinečnosti je krása, je skutečně mnoho.
Pomáháte rodinám na začátku kojení, ale umíte zároveň pomoci i s odstavem. Co vám přijde těžší?
Určitě odstav. Většinou se vracím ke svým rodinám po dvou, třech letech (někdy ale i šesti). Máme za sebou cestu, kdy jsem jim pomáhala kojení získat, někdy doslova vybojovat. Najednou dorazí chvíle, kdy i oni cítí, že stačí, nebo to čtou z vývoje svého dítěte. Uvědomit si, že kojení končí je svým způsobem regrese začátku samotného kojení, zrození a početí. Proto jsem vypracovala vlastní metodu, která je respektující a laskavá. Žádné násilné odepírání prsa, lhaní, nebo opouštění ložnice a někdy i rodiny. NE. K rodině přistupuji s respektem, pochopením a s ohledem na její aktuální situaci a vývoj dítěte.
Jak vaše metoda vypadá?
Je to proces trvající 12 dnů, ve kterém využívám různé relaxační techniky, aby vše proběhlo bez traumatu a bolesti jak dítěte, tak rodiny. Vše musí být na míru potřebám konkrétní rodiny. Pracuji se stravou děťátka i maminky a s jejich denním režimem. Často využívám konkrétní hudbu nebo světlo. Dohromady je to vlastně takový kabátek na míru pro rodinu, které se to týká.
Jak moc ovlivňuje kojení partner, případně ostatní členové rodiny?
Zcela absolutně a zásadně. Proto vždy pracuji s rodinou jako s celkem. A to doslova. Když žijí v rodině další děti, aktivně se věnuji i sourozeneckým vazbám a pomáhám rodině se startem, který napomůže v sourozenecké lásce a respektu. Pokud je v rodině chlupatý mazlíček, nezapomínám ani na něj. Rodina je totiž takový kruh. Proto nesmíme zapomínat, že to jak se cítím já, cítí mé dítě, manžel, mazlíček a tak dále. Dítě je výsledkem dvou. Proto je důležité, aby oba rodiče byli šťastní a spokojení. Snažím se rodičům ukázat, že i když není každý den ideální, vše se kazí, nepořádek kam se podíváte a tak dále, tak je nejdůležitější to, že jsou spolu.
Pravidelně se věnuji párové komunikaci a hledám pro rodinu jednotnou cestu. Pokaždé se snažím rodině sdělit, že nová životní role rodiče neznamená, že přestávají být přáteli a milenci. Dítě je naší součástí a ne nějaké omezení ve štěstí. Vždy říkám jedno, mateřská láska prsem neteče. A nejdůležitější pro naše potomky podle mě je jedno jediné, mít spokojené a šťastné rodiče. Pak mu vytvoříme ideální podmínky pro život.
Někdy se i z řad odborníků ozývá názor, že od určitého věku dítěte je vlastně kojení zbytečné. Je to skutečně tak? Existuje nějaký ideální věk dítěte, kdy je dobré kojení ukončit?
Fenomén „zbytečné kojení“ mě pokaždé rozesměje. Čas na odstavení je za mě opravdu individuální. Znám dětičky, které se samy odstavily před prvním rokem života a stejně tak takové, které se odstavily v 7 letech. Spíše považuji za důležité šířit osvětu o individualitě a jedinečnosti člověka-dítěte, než v polemizování o tom, zda to je či není zbytečné. Je dobré si uvědomit, že mateřské mléko na své síle rozhodně neztrácí a pořád má unikátní vlastnost v dodávání toho, co dítě potřebuje.
Za mě je ideální čas pro odstav ve chvíli, kdy kojení přestává být příjemným aktem pro jednoho ze zúčastněných. Když maminka vnímá kojení již jako otravné či obtěžující, nebo se dokonce cítí při kojení jako podřízená, je nejvyšší čas začít se zabývat odstavem. Zároveň nám signály o tom, že jsou připravené, umí dávat i naše ratolesti samy. Někdy potřebují ve svých nových životních krocích popostrčit a ubezpečit, že to zvládnou a že je to v pořádku.
Může ukončení kojení komplikovat společné spaní v posteli? Jak nejlépe docílit toho, aby se dítě v noci přestalo kojit, a přitom mu nebránit společnému nocování?
Osobně nevnímám společné spaní jako komplikaci v procesu ukončení kojení, ale naopak jako výhodu. Rodiče a miminka mívají často strach z ukončení kojení z důvodu, že ztratí tu intimitu a blízkost. Propojení. Já se jim snažím ukázat, že skutečně nic neztratí, pouze se to přetransformuje, vyvine. Je to jako když učíte dítě jezdit na kole a nejdříve mu dáte pomocná kolečka. Pak získá jistotu, které buď hned důvěřujete a dáte kolečka záhy pryč a nebo jste v situaci, že vidíte, že to dítě zvládne i bez nich, a tak dítěti pomůžete ve zpracování strachu a kolečka dáte pryč až potom, co děťátko provedete procesem tak, aby vám důvěřovalo a uvědomilo si, že to opravdu zvládne.
Společné spaní u ukončení kojení vysloveně doporučuji. Děťátko se často v noci budí z důvodu hledání jistoty a bezpečí. Automaticky to nalezne při kojení a nebo při nakrmení z lahvičky. V obou případech jde o blízkost s rodičem. Samozřejmě, když má rodina naučené miminko od narození spinkat ve svém pokojíčku, tak mu jeho zajeté a vyhovující podmínky nebudeme narušovat. Stejně tak nebudeme dávat dítě najednou do samostatného pokojíku jen pro to, že nastává odstav. Každopádně bezprostřední přítomnost rodiče je při odstavu obrovskou výhodou. Ujistíme tím dítě v tom, že v nás pokaždé nalezne oporu. Oporu, která není závislá na kojení a setrvá po celý život.
Občas se stává, že děťátko začne odmítat mateřské mléko mnohem dříve, než bychom chtěli. Jak takovou situaci řešit?
Je zde několik možností proč to dítě dělá. Často to bývá reakcí na vývoj. Mnoho z nás žije v domnění, že třeba takové zoubky začínají u dětí až okolo šestého měsíce. Sama jsem byla svědkem narození holčičky se zoubky. Náš první syn trpěl na zoubky od prvního týdne narození a první špička na nás vykoukla už v jeho třech týdnech. Druhý synek vytasil tesáky ani nevím kdy a bylo. Právě zoubky dokážou způsobit mnohé komplikace kojení, které se projevují odtahováním se od maminky, odmítáním, nervozitou, pláčem i apatií a můžou se objevit opravdu brzy.
Někdy je za neobvyklým chováním při kojení pestré prostředí, nervozita rodičů, menstruace, hormonální vývoj dítěte, často to bývá plena na kterou si děťátko zvyká a jednoduše jí nechce, dalším z mnoha důvodů může být i reakce na změny v rodině, začínající nemoc a mnoho dalších důvodů. Vše to potřebuje hlavně zachovat chladnou hlavu a vydržet. Někdy nám totiž vyhledávání rad všude kolem dodá spíše víc nejistoty, než bychom ve skutečnosti čekali. Často slýchám argumenty typu: Musí jíst! Pojde hladem! Dítě ale není hloupé. Ono se skutečně nechce zabít.
Co byste v takových situacích poradila vy?
Rozbalte své miminko, odhalte svoji hruď a přitulte si své děťátko nahé na svoji nahou hruď. Platí to pro maminky, tatínky i sourozence. A když máte strach, že bude strádat? Tak prostě jen nabízejte. Neřešte kolik a jak dlouho vaše děťátko pije, ale se těšte z toho, že pije.
Zmínila jste se, že píšete knihu. O čem bude?
Bude to taková úsměvno-dojímavá sbírka zážitků. Lidé si totiž myslí, že má profese je jen o mazlení se s miminky a osahávání poprsí (často mi to i závidí). Takže kniha by měla odhalit, jak to opravdu vypadá v mém světě. Ve světě, kde pomáhám zoufalým lidem, kteří nevidí světlo na konci tunelu, lidem, kteří mají směnu 24/7 bez pauzy a dovolené, kteří k dítěti přišli strastiplnou cestou, anebo úplnou náhodou. Dozvíte se o tom, jak to může vypadat po tom, co se děje vše naprosto obráceně než čekáte, i než vám bylo řečeno.
Má profese je někdy jako jízda na horské dráze, jedete rychle, pak pomalu, někdy máte žaludek v krku a někdy si to prostě jen a jen užíváte. Knihu píšu s nadějí a cílem povzbudit čtenáře-rodiče (i ty nastávající) v tom, že to vše zvládnou a že na to nejsou a nebudou sami. Budu velice ráda, když po knížce sáhnou i nekojící maminky. Já osobně pracuji i s rodinami, ve kterých se nekojí, a právě toto čtení bude určeno i těmto lidem. Abychom si všichni uvědomili jedno: Je fuk zda má dítě v pusince maminčino prso a nebo je v náruči s lahvičkou, protože rodiče mají jen jeden cíl: Mít šťastné dítě.
