Říká se, že umět pracovat se svými emocemi je jedna z nejtěžších dovedností vůbec. Mnohdy se celý život učíme poznávat, co v nás různé situace vyvolávají a jak tyto podněty zpracovat. Proč to tedy po svých dětech chceme hned? Proč nás jejich prožívání děsí natolik, že máme potřebu ho okamžitě regulovat? Nebojte se dětských emocí a pomozte dětem, aby je dokázaly prožít.
Sdílej článek
Pravdou je, že pokud má dítě svobodu svou emoci projevit, často se s ní velice rychle vypořádá. My dospěláci to máme jinak. Neumíme se tak snadno otřepat, lepíme na současnou situaci minulost a jiné křivdy, a proto nás intenzita dětských projevů uvádí do rozpaků – bojíme se, kam až by jejich reakce mohla zajít. Tato obava je pochopitelná, není ale zcela na místě.
Aby se děti s emocí naučily pracovat, měli bychom je naopak nechat si ji prožít, a to, pokud možno, v bezpečném prostředí. Neshazovat a nehodnotit jejich pocity, ale vyslechnout je a ujistit, že je v pořádku takto se cítit. Emoce jsou fyziologický jev, reakce těla na danou situaci, která sama o sobě ovlivnit nejde – toto je dobré mít na paměti. Pracovat mohu jen s tím, jak si emoci vyložím, jak ji přeložím do pocitu a jak se zachovám dál.
Někdy může být pro dítko snazší nám to, jak se zrovna cítí, namalovat, nebo ukázat na sérii obrázků, jež různé emoce zobrazují. Nebraňme se těmto pomocným cestám, pořád totiž platí, že pochopit a pojmenovat svou emoci je při práci s pocity jedna z nejtěžších věcí. Nezapomínejme také, že dítě se nejvíce učí od svého okolí. Pokud my sami budeme otevření a upřímní, budeme dávat najevo, že je normální potýkat se s problémy a poté je řešit, přijme tento model i naše ratolest jako něco samozřejmého.
Míváme tendenci dětem apriori nedůvěřovat a ony přitom ví, co je pro ně dobré a co potřebují. Často je to jen naše přítomnost, ve které je přijmeme takové, jaké jsou. Tak se toho nebojme!
