Tereza Omabuwa je rodačka z Prahy. Od mládí ale cítila, že jí je Česká republika těsná a cestování se stalo její celoživotní vášní. Do svých čtyřiceti let stihla pracovat a žít na čtyřech kontinentech, dvakrát se vdávala a vždy za cizince a nyní se usadila v Los Angeles, kde je maminkou tříleté dcerky, spokojenou manželkou a zároveň ženou se slibnou kariérou na Kalifornské univerzitě. Její život je hodně nevšední, ale přitom řeší úplně obyčejné věci, které zná každá manželka a máma.
Sdílej článek
Jak pracovat s mateřštinou ve dvojjazyčné rodině? Rodí se ve Státech jinak než v Česku? Jak se popasovat takřka neexistující rodičovskou dovolenou v Americe? A nosí malé Norah dárky Ježíšek anebo Santa?
Terezo, vybavíš si, kdy jsi poprvé vyrazila za hranice naší vlasti?
Má první velká cesta byla v mých 18ti letech, kdy jsem poprvé jela sama vlakem do Německa s kamarádkou (Němkou), se kterou jsme si léta dopisovaly. To je totiž jeden z mých velkých koníčků od mládí, tzv. penpalling, psaní dopisů a utváření přátelství s lidmi z různých zemí výhradně skrze ručně psané dopisy. Často jsem mířila do neznáma za lidmi, které jsem sice nikdy osobně neviděla, ale znala jsem je důvěrně přes dopisy či telefonáty, což byli lidé ze všech koutů světa, od Brazílie až po Japonsko, takže jsem světové kultury poznávala skrze tuto moji dopisovací vášeň.
Vedle krátkých návštěv jsi poměrně brzy vyzkoušela i život v cizině. Studovala jsi rok v Amsterdamu, dobrovolničila v Maroku a Indii. Hledala sis cíleně práci, při které budeš moct cestovat?
Řekla bych, že když tě cestovaní takhle „chytne“, tak je pak těžké přestat, a proto jsem hledala možnosti, jak se zajímavě (a levně) dostat do zahraničí. Poté, co jsem odpromovala, jsem se našla ve firmě, která pracovala zejména s univerzitami v USA a vozila skupiny studentu do různých zemí světa na krátké vzdělávací pobyty. Měla jsem pozici v oddělení Asie, a tím začalo moje více než desetileté období neustálého cestovaní. Takhle jsem si v dost krátkém čase nahromadila nezapomenutelné cestovní a kulturní zážitky: výlety na Velkou Čínskou zeď, Taj Mahal, do Dubajské pouště nebo do nejrůznějších buddhistických či hinduistických chrámů, čajových plantáží, prošla jsem si textilní továrny ve Vietnamu, projela většinu asijských metropolí na kole, motorce nebo v rikše, párkrát ztratila hlas, kufry i energii… a setkala se s ohromným množstvím inspirativních, zajímavých a odvážných lidi.
Tvůj první manžel byl z Indie, druhý původem z Nigerie, žijící v USA, jakou máš zkušenost se soužitím s muži z pro nás tak odlišných kultur?
Vztah s cizincem je především vztah s člověkem, který má své charakterové vlastnosti částečně dané výchovou a kulturou, ale také utvořené životními zkušenostmi. Jde také o tvůj vlastní vztah k té dané kultuře. Já jsem v Indii dobrovolničila a cestovala dávno předtím, než jsem svého prvního muže poznala, takže vztah k indické kultuře jsem měla blízký. Naopak to ztroskotalo na věcech, které se kultury přímo netýkaly. Důležitá je otevřenost, pokud je člověk otevřený ve všech směrech (od zvyků, po jídla a jazyky), tak je to hned jednodušší.
S mým manželem Royem spolu žijeme ve „třetí” zemi, kde jsme ani jeden nevyrostli, což je výhoda – můžeme se stejným věcem divit, nadávat na ně, nebo je nahlížet s odstupem někoho, kdo ví, jak to chodí jinde.
Jak těžké bylo pro tebe rozhodnutí, že budeš žít s ním v Americe?
Upřímně pro mě Amerika nikdy nebyla země zaslíbená, vždy jsem se orientovala spíš na Asii, ale zároveň jsem chtěla být otevřená novým perspektivám. Zvážili jsme s manželem obě možnosti: žít v Česku, nebo v USA. Ovšem moje angličtina je lepší, než jeho čeština a pro nás oba byly lepší pracovní podmínky v Americe. Nejdříve jsme spolu žili v Atlantě, a poté jsme se s naší dcerou a fenkou přestěhovali do Los Angeles. Takže opět nové dobrodružství, nová kultura a prostředí pro všechny. Státy jsou tak velké, že přestěhovat se z jednoho pobřeží na druhé je skoro jako se přesídlit do jiné země.
S Royem jste se stali rodiči Norah. Můžeš krátce popsat prenatální péči a porod v USA?
Těhotenství i porod jsem absolvovala v Atlantě, byla jsem v péči skvělé gynekoložky, veškerá měsíční vyšetření (ultrazvuky, genetické testy, krevní laboratoř) se odehrávala v rámci její ordinace. Přestože jsem rodila ve věku 38 let, tak mi nikdo ani v nejmenším nedal najevo, že jsem starší matka.
Porod byl bezproblémový v jedné z největších porodnic v USA (ve které se rodí až 100 dětí denně). Standardně je na poporodním pokoji žena sama, respektive s partnerem, a miminko je tam s nimi, nebo se může dávat sestrám. Celkem mě šokovalo, když jsem se dozvěděla, že pár kamarádek bylo v českých porodnicích na pokoji s více ženami. V USA je asi obecně „proklientský” přístup (navíc podle typu pojištění si člověk musí dost věcí hradit sám). Taky je tu běžné mít s sebou duly, či si naplánovat císaře. Mám kamarádku, která si ho naplánovala tak, aby se dítě narodilo v určitém znamení čínského horoskopu. Taky mám kamarádky, které rodily doma. Ovšem není to tu zdaleka norma.
Existuje ve státech něco jako naše mateřská a následně rodičovská dovolená? Jak probíhá péče o malé děti v USA, kdo se o ně stará, pokud jde žena zpět do práce?
Tohle je tu opravdu dost tragické. Ze zákona je tu zaměstnavatel povinen držet ženě místo do 3 měsíců/12ti týdnů od porodu. Proto je často na zaměstnavateli, jaké má nastavené regule. Může to být klidně i jen ubohých 12 neplacených týdnů! Tuto tvrdou realitu jsem obrečela. Naštěstí díky shodě okolností jsme toto doma dobře pořešili. Přišel covid a my všichni mohli pracovat z domova. V mém případě to znamenalo půl úvazku od 4 do 11ti měsíců Nory. Pak jsem ale skončila a věnovala se Norince naplno do jejích 2 let. Jsou tu úplně běžně jesličky pro děti od 4 měsíců, či možnost najmout si babysitters/hlídačky, ale ani jedna z těchto alternativ není levná.
