Jet, nebo nejet? Strávit večer na pohotovosti s dítětem, to je to, oč tu běží… Čtěte třetí díl deníku trojnásobné matky o strastech pětičlenné rodiny a jednom plánovaném odjezdu na dovolenou.
Sdílej článek
Cítím únavu. Těšíme se do postele. Fuj, tolik adrenalinu mě v mém věku už dávno neoslňuje. Do toho volá kámoška, jak se máme a jestli už mám uspáno. „Ani náhodou,“ říkám a pak popisuju událost večera. „Jestli jste nejeli jen kvůli přetížené lince superlevného taxi, tak já ti zavolám Bolta! Proč jsi mi neřekla hned?“ Bingo! Cink! A už je objednaný. „Fakt jo? To je tak rychlý? No počkej, vždyť já už jsem v pyžamu, nepojedem nikam, byla to fakt zbytečná panika, on už je úplně cajk…!“
A zase a znova omíláme dokola události posledních dvou hodin, zas a znova, blablabla, jak se to stalo, blablabla a co se mohlo stát, a blablabla a nakonec dojdeme k závěru, že ano, opravdu jsem zpanikařila a ano, opravdu je vše v pořádku a vlastně se ani nestalo nic, co by stálo za řeč! Prostě se úplně obyčejně zakuckal, což se dětem stává dnes a denně, že jo, a teď bychom zhola zbytečně strávili večer na pohotovosti v době epidemie respiračních nemoci. Po tisícáté, ale tentokrát dvojnásobně a razantně posílená kamarádčiným souhlasem, pečetím rozhodnutí, definitivně plavidlo otáčím směrem postel a žádám, ať Bolta odvolá. Jdeme spát, dobrou.
Jenže Bolt už odvolat nejde, protože přijel tak rychle, že stojí před naším domem a účtuje si za čekání. Zase otočka. No tak jo. Jedem. Ach jo.
Beru si přes domácí kalhoty svetr a šál, proklínám se za svou nerozhodnost a nejistoty, synkovi natahuju čepici přes pyžamo a houknu na muže a děti: „Jedem, ale za chvíli jsme zpátky! Pusinky do hajan!“ Bouchla jsem dveřmi tak rychle, že jsem díkybohu nezaregistrovala nechápavou reakci žádného ze zbývajících členů domácnosti.
V autě dítě podřimuje, mám ho na sobě v nosítku, takže cítím, že dýchá pravidelně, občas trošku zachrčí, ale děti chrčí, když mají rýmu. Uklidňuju se a laju si do bláznů. Zytečně budeme mrhat čas chudáků vytížených zdravotníků, peníze za taxi i poplatky za pohotovost.
V čekárně je skutečně nátřesk, nelhali. Strašně lidí a většina dětí je už od pohledu nepříjemně nemocná. No potěš. Toto je delikatesa, epesní eňoňuňo. Každý přeci chce strávit několik hodin z noci v nevětrané čekárně v době chřipkové sezóny a to, prosím pěkně, úplně zbytečně. Jen aby nás zase poslali domů, protože dítě je v pořádku (na rozdíl od hysterické matky). Rozhodnu se, že uvnitř strávím co nejméně času a po zaplacení pohotovostního poplatku zůstávám v předsíňce o rozloze metr krát metr, ze které polovinu zabírá monstrózní poplatkový automat, a pochoduju na několika stovkách centimetrů čtverečních víc než stovku minut… Moje dítě naštěstí spí. Mně bolí záda z nosítka a panty z nekonečných zívanců. (Beru to jako trest.)
Když přijdeme po dvou hodinách na řadu, všechno prudce nabere úplně jinou rychlost. Změní se barva. Chuť. Intenzita. Všichni okolo jsou najednou rychlí, zato mně se vnímání zpomalí.
Doktorce se nezdá poslech. Okamžitě nás posílá o nemocnici dál. V Motole mají experty. Saturace není tragická, takže na rychlou to není, ale doporučí nám i tak svižný přejezd a do žádanky napíše „urgentní“. Mně nic nedochází. Královna hysterka najednou mlčí, zaražená, protože měla pravdu. Tohle nečekala. V tom se dnes večer poprvé přepočítala. Myslela si, že dostojí svého jména a ona zatím kopala za racio a nohy na zemi. Její operace Záchrana dětského života naplnila své poslání.
