Těžko bychom hledali kontroverznější svátek, než je český Mikuláš. Každoroční dilema, zda Mikuláše s jeho partou domů dětem objednat, nebo raději neriskovat doživotní trauma, je opět tady. Aby toho všeho navíc nebylo málo, musím dětem vysvětlovat, proč mají v pondělí Mikuláše ve školce, v úterý doma a ve středu na gymnastice.
Sdílej článek
Hned na úvod bych ráda zmínila, že k nám domů Mikuláš chodil, vodil si s sebou dokonce i pár pořádných čertů a já nemám dojem, že by mě to nějak zvlášť poznamenalo. Tu atmosféru, která vždy v tento den panovala, si z dětství pamatuju úplně přesně. Směs strachu, vzrušení a těšení se, kdy se konečně rozezní domovní zvonek a budou tu.
Mám pocit, že i mé děti přitahuje dobrodružství a adrenalin. Jejich nejoblíbenější svátek je navíc Halloween, což už mluví samo za sebe. Čertů se sice bojí, ale zároveň v nich vidí něco lákavého, temného, magického a vzrušujícího. Proto jsem po završení třetího roku (jakožto pomyslné hranice mezi miminkem a předškolákem) začala domů Mikuláše s čertem a andělem zvát. Nutno říci, že celá akce měla u dětí velký úspěch, čert se choval velmi umírněně a celé to bylo takové milé a laskavé. Děti měly zpětně vždy velkou radost z toho, že tuto náročnou zkoušku zvládly, odrecitovaly básničku a vysloužily si sladkou odměnu. Bylo zřejmé, jak jsou na sebe pyšné a plné sebevědomí.
Teď, když už jsou trochu větší, jsem se rozhodla, že se jich předem zeptám, zda mám letos tuto trojici opět pozvat k nám domů. Vědí už, co to obnáší a jak to probíhá, a tak jsem byla celkem zvědavá na jejich reakci. Popravdě jsem i trochu doufala, že je nebudou chtít, měla bych okolo Vánoc o starost míň. Jak ale asi tušíte, plán mi nevyšel. Obě děti mi řekly, že si návštěvu z nebes a pekel doma přejí. Co naplat, začala jsem s plánováním, jak do týdenního nabitého programu nasoukat Mikuláše i s čertem a andělem k tomu.
Započaly nákupy a shromažďování nadílky, která dětem sice vykouzlí úsměv, ale nezadělá jim na opravy kazů za tisíce. Shánění adventního kalendáře, který předčí ty z loňských let, bude dostatečně edukativní, ale zároveň si s ním i vyhrají. Přemítání, zda jim nepřihodit do nadílky každému jednu bramboru, aby věděli, že prostor pro zlepšení by tu stále byl… A následné schovávání všeho zmíněného na různá místa po bytě, která pak zapomenu a budu vše kupovat znovu.
Už jsem se chystala zamluvit nám návštěvu, když v tom mi začaly postupně chodit emaily ze školek a kroužků s termíny a časy letošních mikulášských nadílek. Když jsem to všechno spočítala, rázem jsem pomaličku začala přehodnocovat své rozhodnutí. Dle mého názoru by totiž úplně stačila jedna nadílka (ideálně tedy v režii rodičů) a zbytek už je tak nějak navíc. Je to stejné, jako když si po Vánocích rozbalujete dárky, které vám Ježíšek nechal pod stromečkem u prarodičů. Je to fajn, ale není už to zkrátka ono. Byla by škoda, kdyby tato tradice ztratila své kouzlo jen kvůli tomu, že to dospěláci přehánějí. Živě si to umím představit – z první nadílky budou děti nadšené, druhou přetrpí jen tak z povinnosti a třetí je už zajímat nebude… A protože chci pro své děti tento svátek uchovat jako opravdu zvláštní příležitost, rozhodla jsem se letos počet Mikulášů omezit na minimum. Snad mi to prominou.
