Dětská rádia na Pigy.cz

Jak naučit sourozence hrát si spolu

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Klidně se vám rovnou přiznám. Odpověď na otázku, kterou pokládá název článku, zatím naprosto netuším.

Sdílej článek

Tipy, nápady, soutěže a recepty pro chytré děti
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Moje děti si spolu občas hrají tak krásně, že se zastavuju uprostřed práce, abych se pokochala, a po těle se mi rozlévá příjemný hřejivý pocit. A občas se mydlí tak, že je mám chuť zmydlit taky. Nebo spíš sebe. Rozběhnout se hlavou proti zdi.

Dnes vás tedy zvu na takový malý brainstorming na výše zmíněné téma a třeba odpověď najdeme společně.

Nejprve se zastavme u schopnosti „hrát si“. V naprosto bezmezné a nikde nekončící míře jí oplývá každé zdravé a milované dítě. Dítě „hrát si“ učit nemusíme. To by bylo nošení dříví do lesa. Nevyžádané rady. Hrát si je pro dítě zhruba taková přirozenost jako dýchat nebo plakat, když ho něco bolí. Děti jsou mistři her, to oni učí nás.

Párkrát se mi stalo, že jsem přišla na lekci dramaťáku pro nejmladší děti s notýskem přetékajícím nápady: na co a jak si budeme hrát, jak dlouho, kdo s kým, a co k tomu budeme potřebovat za rekvizity. Ale než jsem setkání stihla zahájit slovy „Ahoj kamarádi, budeme začínat! Pojďte ke mně, prosím!“, upoutalo mou pozornost to, jak si děti nádherně – dokonce velmi divadelně – hrají. Nejdřív jsem si říkala, že počkám a že s tím pravým divadelním hraním začneme, až dokončí tuhle spontánní a nápaditou improvizaci. Pak jsem na ně fascinovaně civěla po zbytek lekce. Na závěr jsem jim poděkovala za krásně prožitý společný čas a s příslibem, že na tyhle dnešní hry příště navážeme. Děti odcházely nadšené. Nikdo se nedivil, proč jsme neměli klasicky strukturovaný dramaťák, jako máme vždycky. Děti si vůbec nevšimly, že jsem celou hodinu nic neříkala. Že jsem lekci nevedla. Že jsem byla jen divákem. Byly do hry zcela ponořené.

Během takového zážitku jsem ke svým malým dětským divadelním kolegům pocítila hluboký respekt. Hrát (si) umí tak skvěle, jak by je žádný dospělý nikdy nenaučil.

Takže co jim tedy vlastně můžu v hodinách nabídnout?

  • strukturu hry, pravidla, zpětnou vazbu, pojmenování
  • pomoc při kultivaci mezilidských vztahů
  • respekt
  • bezpečné prostředí pro svobodnou hru

 

Myslím, že něco podobného platí i pro domácí prostředí.

Tak. Pojem „hrát si“ bychom jakž takž měli. Ale co to „hrát si spolu“?

Spolu.

To je oříšek.

Když spolu, tak to totiž znamená, že na to musí být více než jeden. Nejméně dva. Tedy minimálně dvakrát více názorů, nápadů, potřeb. A tím vzniká nutnost domluvit se. Dohodnout se. Ustoupit, nebo naopak se prosadit. Říct, co potřebuji, ale také umět počkat a pochopit, co potřebuje druhý. Naslouchat, vyhovět. Zkrátka komunikovat spolu. A co si budeme povídat, to není lehké pro nikoho.

Podle všech výzkumů se děti rodí s naprosto fantastickou schopností napodobovat, opakovat a přijímat za své, co jim jejich životní prostor nabízí. Opičit se. Používají to jako základní stavební kámen komplexního vývoje. Způsob, jakým se vyjadřují, je jedinečný. Vychází z vrozených vloh, talentů, dispozic, povahy a také z odpozorovaných, naučených komunikačních vzorců. Naštěstí i naneštěstí je způsob, jakým spolu děti komunikují, do určité míry odrazem toho, co jsme je my naučili tak, jak jsme se to naučili my od těch, které to naučili zase jiní. Naneštěstí, protože to od nás vyžaduje velkou sebereflexi a připomíná nám to vlastní rezervy. A současně naštěstí, protože se s tím dá ledacos udělat.

Komunikace je přece především dovednost, která se dá velmi dobře učit, zlepšovat, rozvíjet a posilovat! Ideálně tak, že se bere v potaz, s čím se kdo narodil. Prohloubením schopnosti komunikace se pravděpodobně prohloubí i dovednost „hrát si spolu s někým“. Třeba se sourozencem…

Pokud se vám to, jak spolu děti komunikují, nelíbí, klidně běžte vedle, dejte si kafe a chvilku na přemýšlení. Zkuste zapátrat, kde tenhle styl komunikace mohly okoukat. Pokud od vás, rozhodněte se, že takhle vy už to dělat nebudete. Pokud to neděláte vy a ani partner, zkuste babičky, sestřenice, školky a na tom konkrétním místě se pokuste o změnu. Když to nepůjde, tak o oboustranné pochopení. A když by to pro vás bylo nepřijatelné, existují samozřejmě i zákazy. Každopádně zkuste v klidu svým dětem dnes a denně připomínat, že určité komunikační prostředky jsou nevhodné a že je společně můžete nahradit jinými.

U nás se takhle povedlo vymýtit rvaní věcí z ruky. Začala jsem u sebe. I když jsem sebenetrpělivější, počkám. Děti to brzy okoukaly. A musím říct, že je to moc prima.

Napište nám

Máte zajímavý recept? Tip na akci? Náměty, které by Pigymámu zajímaly? Napište nám je! A můžete se stát redaktorkou Pigymámy!

Sdílej článek

Povězte nám svůj názor