Co se nám ještě všechno může stát?

4.12. Od rána mě pálí močák. Prolévám se vodou, lichořeřišnicí, Blokurimou, pojídám brusinky, Urinal akut. Nic. Žádné zlepšení. Odpoledne čůrám krev. V osm večer dostávám po patnácti letech antibiotika.

7.12. Manžel si krutě hnul se zádama. Stěhoval sochu velkého anděla (anděla strážného?). Od té chvíle bere zhruba obden léky na bolest, aby vůbec mohl fungovat a chodit do práce. Kolem beder nosí kočku. V noci se budí bolestí. (Spoiler alert: Vše vyvrcholí v únoru hospitalizací. Vostře vyhřezlé ploténky.)

14.12. Rodinu obchází rýmy a kašel. Nejmladší chrochtá, chroptí, dýchá přerývaně a hučí v něm jak v peci. V noci mu vylítne horečka do nebeských výšin a mě po několika hodinách už nebaví dál upadat do hrůzných představ, jak má po voskovkovém zákroku oslabené plíce a proto se mu v nich zabydlel nějaký další sajrajt, řekněme zápal plic. Rupnou mi nervy, zase kraluje stará známá, a o půlnoci jedem. Noční Bulovka. Znáte něco strašidelnějšího?

Liduprázdný areál plný černých budov. Zdálky slyšet vystrašený dětský křik. Blikající zářivky v potemnělé chodbě, podzemní bludiště cestou na RTG, kde nemůžu nahmatat vypínač, zelený přísvit nouzových světel, vchod na oddělení ORL průchodem ve výtahu jak z hororu, vařícímu miminu v nosítku mrákotně klimbá hlava, přebíhám z pavilónu do pavilónu za doprovodu skučení mrazivého vichru. Nebyl to jen opocený sen?

Nakonec jsme vyfásli další antibiotika a hospitalizaci unikli jen proto, že oddělení mělo přeplněnou kapacitu. Domů jsem ale dojela šťastná, že se neděje nic vážného a poslala královnu hysterek na zasloužený odpočinek pokud možno aspoň do konce roku. Než jsem sehnala antibiotika (mají bezvadné výpadky), horečky ustoupily.

17.12. Štafetu pohotově přebírá nejstarší dcera. Horečka, chroptění, malátnost. Nemocné dítě vypadá vždycky tak zuboženě. Leží na gauči, malinově rudá a usedavě pláče, protože nemůže na vysněného Louskáčka. Umlčí ji studený zábal, kterým se snažím srazit teplotu aspoň pod 40. Za dva dny to má lepší, pak zase horší, pak zase lepší. Pak se vrátí horečky v plné síle na dlouhé tři týdny.

19.12. Mám uspáno. Dvě nemocné děti na gauči pod studenými zábaly, jedno zdravé v posteli, ale zdá se mi, že na něj něco leze, kupodivu. Sedím u stolu a píšu. Najednou cítím, jak mi otéká uzlina pod ušima. Začíná mě škrábat v krku. Ne postupně, polehoučku, tak jak to znám, ale prudkým úderem. Kdybych se byla podívala na hodinky, dokázala bych vám napsat na minutu přesně, kdy nastal můj soukromý očistec. Kdybych zrovna točila selftape, bylo by vidět, jak se ze zdravého jedince stává nemocný. Zčistajasna, ale do plných. V noci hrůza, ráno ještě větší.

20.12. Už v půl osmé se hlásím u doktora. Nejdřív jakože angína, ale pak to vlezlo do ucha. Poprvé v životě. Cože? Já myslela, že bolavé uši trápí jen děti! Taková zrada! Cítím se strašně podvedeně, baciloviry hnusný! Ráno mě od píchání dělil jen krůček, ale zkoušeli jsme to ještě rozkapat. Kapala, kapala, až zkapala úplně. Ibáč i Aulin ode mě dali své pracky pryč. Absolutně selhaly. Jejich schopnosti precizně převálcovala intenzita infekce. Úleva se nedostavila ani omylem. Večer jsem letěla na ORL, jenže sestra už šla domů a doktorka prý bez asistence uši nepíchá. Prý jedině Motol. Napsala mi aspoň kortikoidové kapky. Ať zkusím přežít do rána. Zkusím, ale jsem zoufalá.

21.12. Palčivá bolest od ucha střílí až do tváře. Úlevná pozice neexistuje. Ve 4 ráno jedu na pohotovost. V Motole mě vidí neradi, dokonce se tváří dost naštvaně. Je mi to jedno. Bulím a motám se, nemůžu pořádně mluvit. Doktor mi dá silná ATB a řekne, že v noci uši nepíchá. Cože? Proč? Nechápu. Dostanu zaručené léky na bolest, pak utrousí něco o hysterii, nevím, dál, královna je přece na dovolené, tak jaképak copak, takže čau a zase jedu tágem. Trasa nemocnice-domov po tisícáté, ale zdaleka ne poslední…

Čekám, až prášky zaberou, nezaberou, chce se mi umřít, kolem poledne už zase tágo a ORL, a tam mi ucho konečně píchnou. Konečně! Alelujá! Tramtadadá!!!! Jenže… Slibovali, že mu hráli. Že píchnutí od bolesti okamžitě uleví. Že je to rychlá a zaručená pomoc. A tak se sice bojím píchnutí, ale čekám na zázrak, který přijde po vpichu jako na smilování! Bum. Prásk. Hrozná rána. Ve stavu smrtelné bolesti hodím rukou vedle sebe a shodím lékařský stolek s nástroji. Sestra zakleje. Ani se neomluvím. Mám černo před očima. Tak strašná bolest v hlavě, bušivá a neúprosná, neustupující tlak, že by jeden vyletěl z kůže. Z levého ucha mi tečou hektolitry různobarevných tekutin. Omdlívám. Tma. (Proč mi mi nikdo neřekl, že bolest ucha je tisíckrát horší než porod? A jak je vůbec možné, že po píchání nenastane úleva?)

Trvalo to týden. Pořád bolelo. Pořád jsem se motala. Pořád bylo zle. Na Boží Hod mi ucho píchali znova. Každý den jsem jezdila na kontroly a každý den mi měnili léky. Pak si mě chtěli v nemocnici nechat. Na revers jsem šla domů, i když bych tam byla hodně ráda zůstala. Ó, sladká kapačko plná opiátů! Ó, blažená hadička vývodu z ucha!

Ale nešlo to, protože doma bylo 100 % nemocných dětí ve vysokých horečkách. Jo a taky byly Vánoce, ale koho to zajímá?