Odletět k moři, cože? Ale vlastně… proč ne? Čtěte osmý díl deníku trojnásobné matky o strastech pětičlenné rodiny a jednom plánovaném odjezdu na dovolenou.
Sdílej článek
7. 1. Díky tati za geniální nápad! Váhali jsme sice, zvažovali důkladně, ale nakonec padlo rozhodnutí, že poletíme na 14 dní na Kanáry, a to v březnu. První týden s kamarádkami a jejich dětmi, druhý týden s prarodiči. Manžel ale zůstane v práci, aby mohl dohnat měsíc, který zmeškal kvůli nemocem.
8.1. Je mi konečně lépe. Rekonvalescenci trávím s mobilem u ucha. Googlováním, hledáním ubytování, mailováním s cestovkou. Dát dohromady tolik lidí není žádný med. Manažersky pokročilý kousek. Tleskám si. (I když pár omylů, vratek, finančních ztrát při přebookovávání letů, po té, co jsem objevila jednodušší spojení, telefony do Polska kvůli reklamaci, hazard a adrenalinový postup nepopírám.)
9.1. Povedlo se! Z potu a dřiny před námi vyvstal příslib 14 nádherných dní s ubytováním přímo na písečné pláží v závětří, u oceánu, s bazénem a veškerým vybavením k tomu. Dva týdny na jednom místě, bez harcování, bez stresů, bez dalšího zařizování. Všichni budou šťastní. Dospělí i děti. Když jsem po sté překontrolovala, zda opravdu máme letenky (a pasy) pro všechny na ta správná data, tam i zpátky, že je zaplacené ubytování, kam se všichni vejdeme, s úlevou jsem si odfajfkovala kolonku ozdravný pobyt a dovolená snů – all inclusive, poplácala se a začala se monstrózně těšit. A když se mě někdo náhodou zdvořile optal, zda máme storno pojištění na tak kolosální výpravu, protože děti můžu být přece i nemocné, sebevědomě jsem odvětila (protože mi bylo jasné, že mě chce takovým dotazem pouze vytočit): „Ne, proč? Pojedeme, i kdyby měly letět v horečce!“
