Nahlédněte pod pokličku práce vychovatele v dalším dílu humorného seriálu s příhodami ze školky!
Sdílej článek
Probíhá převlékání a lehání do postýlek, což je v počtu 24 velmi nesnadný úkol, když má každé dítě pro sebe asi tak dva metry čtvereční i s postelí. Někdy bych chtěl potkat toho člověka, který vymýšlel normy, a osobně mu poblahopřát, jak skvělou práci odvedl.
„Čau,“ odchází Dan domů jako jediný po o. To ‚čau‘ bylo dnes jeho jediné slovo, nevadí, zato předvedl skvělou žížalu a ukázkově se natáhl do hnědé hromádky neštěstí. „Budou bloučínci?“ ptá se Davídek. Jeho rodiče ho totiž před spaním šimrají po zádech jako že broučínci. No, když mají doma jednoho, dá se to ve dvou zvládnout. Ale když my jich máme 24…, nicméně jsme to dostali na začátku září de facto rozkazem, že bez toho Davídek neusne. Usnul, zatím pokaždé. Karolína začíná číst pohádku a mně se tep dnes poprvé dostává pod stovku.
Sedám si k třídnici, abych do tohoto nepostradatelného dokumentu zapsal svou dnešní pedagogickou práci. Pak jdu pověsit do šatny obrázky z rána. Za oknem vidím Miládku, jak si třesoucí se rukou zapaluje cigaretu a v kapse od tepláků se jí rýsuje tvar placatky. Nehodnotím nic, je mi 28, uvidíme, jak na tom budu po třiceti sedmi letech dennodenního tohohle.
„Čau zejtra,“ loučím se s Karolínou. „Čau. Sice jsem těžká ateistka, ale občas se modlím i k Poseidonovi, když to tu vidím.“ „Ale my přece nechodíme do práce, je to poslání,“ odcházím s ironickým úsměvem.
_tip_