To je otázka, která trápí snad každou ženu, které, jak se říká, začínají pomalinku tikat biologické hodiny. Já jsem se rozhodla mít děti ve dvaadvaceti. Byla jsem na děti připravená? A jak svoje rozhodnutí hodnotím zpětně?
Sdílej článek
Bylo mi čerstvých dvacet dva let, když jsem se rozhodla založit rodinu. Možná si pod pojmem „rozhodla“ představíte dlouhé přemítání, počítání úspor a rozjímání nad dosud neukončeným studiem VŠ. Nic takového však neproběhlo. Vlastně jsem nad tím moc nepřemýšlela, zkrátka to díky jisté nerozvážnosti přirozeně vyplynulo. A díky bohu za to. Dnes vím, že už bych nad tímto krokem přemýšlela mnohem víc, chtěla bych ještě dokončit školu, získat vysněnou práci, procestovat svět. Zkrátka by mi vždy něco stálo v cestě a ten vhodný moment bych marně hledala klidně třeba dalších deset let. A proč marně? Protože nic jako správná chvíle zkrátka neexistuje.
S půlročním synem jsem úspěšně odstátnicovala, vzdělání dokončila a už teď slýchám od svých kamarádek, které stále marně čekají na toho pravého nebo ten správný okamžik, že mi závidí, že jsem mladá máma, a až ony budou řešit přebalování a první příkrmy, já už budu mít děti dávno velké a budu si užívat zasloužený čas pro sebe. To je sice možná pravda, ale teď si ho užívají ony, zatímco já jsem už tři roky doma na mateřské. Zkrátka a dobře, vše má své pro a proti, a ať už si zvolíme jakoukoliv cestu, nikdy bychom neměli litovat.
Byla jsem tehdy na děti připravená? Absolutně ne. Ale kdo říká, že o pět nebo třeba patnáct let později bych byla? Příchod dítěte je veliká změna a zaskočí zkrátka každého. Je jedno, jestli vám je dvacet nebo čtyřicet, život se vám obrátí vzhůru nohama, ani nevíte jak. A já jsem ráda, že jsem díky nízkému věku o tomto rozhodnutí zas tak moc nepřemýšlela, protože jinak by se vždy našlo nějaké to „ale“.
