Znáte fenomén zapíječek? Jaký na něj máte názor? A směla bych ho slyšet?
Sdílej článek
Tradice zapíjení našich dětí má naštěstí sestupnou tendenci, co se alkoholového deliria týká, ale bohužel vzestupnou intenzitu plošných následků. Když muž zapíjel prvorozenou, přilezl po čtyřech a snažil se zalézt do zavěšené kojenecké houpačky. Nejspíš tam hodlal svůj potupný stav skrýt před celým světem i před sebou samým. Odpoledne už ovšem pěkně vstal, distingovaně pojedl a uvědoměle si šel lehnout tentokrát už do postele. Druhého dne se mu řád do života lehkým krokem navrátil, až by nezasvěcený pozorovatel téměř ani neuhodl, jakou dřinu má nebožák za sebou a maximálně by se starostlivě optal, zdali na chudáka něco neleze. Neleze. Naopak. Kocovina zrovna odlézá.
Při další příležitosti přišel sice poněkud váhavě, ale po dvou! Jaký to obrat k lepšímu! Ovšem vyhrabat se z kocoviny mu trvalo dobrých několik dní. Dva roky rodičování si konečně začaly vybírat svou daň i na rychlosti spalování alkoholu. Vynaložil skutečně značné úsilí, aby přežil. A hle! Zadařilo se. Jako projev nekonečných díků za zachování života, který mu byl téměř odepřen, slavnostně přislíbil, že takto intenzivně už se do hazardních pijatyk pouštět nebude. (A nutno dodat, že mu silná motivace vydržela opravdu dlouho, za čímž nejspíš stojí fakt, že byl buď v práci anebo s plnou náručí malých holčiček. Nicméně výsledek byl na (přesně) pár let uspokojivý.)
A do třetice? Kam následky zapíjení asi tak můžou ještě gradovat, ptala jsem se sama sebe, když odcházel. Zahnala jsem obavy, že se ze zapíječky stane zabijačka (jeho, mě, našeho vztahu, úcty…) a šla se starat o tři děti. Takhle večer při uspávání po celém dnu je nejpříjemnější být u nich sama.
