Blíží se čas odpoledního spánku. Očima projíždím dětskou knihovnu a snažím se vybrat takový titul, který by mého synka dokázal upoutat více než má hruď. Už vím, že to není nemožné, i když úspěšnost ještě stále nebývá stoprocentní. Máme dohodu, že čteme, pak si případně malinko cucne a nakonec se můžeme obejmout a bude spát. Počáteční dohady velmi rychle vystřídalo porozumění a nyní už je tento postup naší běžnou praxí. Pokud selže, začnu mu do ucha šeptat říkanky a za chvíli spí jako špalek.
Sdílej článek
Co mi bude nejvíc chybět?
Během dne si malý savec na mléko vzpomene jen velmi zřídka. Většinou jen když zahlédne můj výstřih. Pokud si žádá mléko častěji, je to jasný signál, že na něj něco leze. Jsem si jistá, že právě tato superschopnost spojená s kojením mi bude po finálním odstavu nejvíce chybět. Nemusím být totiž úplně extra vnímavá, abych si všimla, jak kojení i v pozdějším věku dítěte velmi pomáhá ve všech fázích běžných nemocí. Někdy stačilo na začátku prostě kojit častěji a díky tomu ani nic velkého nepropuklo a pokud už se něco dostavilo (rýma, kašel, horečka), pak to bylo velmi rychle pryč. Starší syn nás občas během zimy a jara ze školy zásoboval různými bacily, ale naštěstí jsme to vždycky všichni velmi dobře ustáli. Těžko by mě někdo přesvědčil o tom, že za tímto štěstím nestojí právě kojení.
Nicméně už je čas se rozloučit a jít dál. Můj mladší syn už dávno není miminko, brzy ho čeká školka a v takové životní fázi bych měla pocit, že ho kojením spíše brzdím. Možná by mě někteří skalní příznivci dlouhodobého kojení mohli přesvědčit o tom, že školka a kojení jdou skvěle dohromady, ale já nějak cítím, že bych to takto nechtěla. Mé mléko stále častěji nahrazuje mléko v lahvičce, případně v hrnečku. Umělou výživu jsem nikdy nekupovala a ani s tím neplánuji začít. Nejoblíbenější je u nás ovesné, případně mandlové (ne)mléko.
Největší nepřítel
Během uplynulých měsíců jsem měla možnost poznat, že největším nepřítelem dlouhodobého kojení je zaručeně okolí. Při těch vzácných momentech, kdy bylo potřeba syna nakojit na veřejnosti, jsem jasně pochopila, že kdybych si v davu lidí vybalila rybí salát nebo syrečky, pravděbodobně by to bylo přijato s menší nechutí a pohoršením než fakt, že kojím větší dítě.
Na druhou stranu dobrá zpráva pro všechny, kdo to kdy zažili případně zažijí: můj osobní výzkum ukázal, že čím mladší společnost, tím lépe se s pohledem na kojící ženu vyrovná. Nejvíce pohoršené bývají starší ženy a snad úplně nejvíce starší ženy, které jsou s vámi v nějakém příbuzenském svazku. Nicméně i to se dá brát jako dobrá příležitost k trpělivé a otevřené promluvě o tom, proč je dlouhodobé kojení dobré, a že je to velice osobní záležitost, do které by nikdo nikomu neměl mluvit nebo mu dokonce nadávat. Pokud by toto nepomohlo, pak je určitě jednodušší decentně poslat do háje pochybovačnou tetičku, než někoho cizího.
Intenzivně cítím, že má kojící kariéra je u konce. Dávám tomu čas maximálně do konce letních prázdnin, ale podle posledních dní to vypadá, že to bude mnohem dříve tak nějak do ztracena, postupně…
Tak tohle je asi také ta nenásilná cesta… Naše cesta. Náš způsob, jak přestat kojit.
