Šestý díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
Fakt, že píšu tyto řádky znamená, že jsem se na chvíli zastavila a seznámila s tou novou paní v mém životě. Stalo se tak po půl roce práce na sobě, kdy mě můj fyzický, respektive psychický stav dohnal k tomu, abych si došla každý týden popovídat s terapeutem a jednou za čas ještě na nějaké další ošetření.
Díky vyčleněnému času pro sebe konečně poznávám ženu ve středním věku, která kvůli péči o tři děti přerušila kariéru. Mnohaletou práci v oboru vyměnila za drobné nárazovky. Paní, která se (přes veškerý počáteční odpor) naučila vařit a péct (navíc zdravě!) a dokonce v oněch činnostech (připojme i komplexní péči o domácnost a víkendové zahradničení) nachází i určité skromné potěšení. Která se namísto toulání jinými kontinenty naučila cestovat po krásách v místě bydliště nebo okolí chaty, dokonce i pouhým prstem po mapě. Která vyměnila běhání za rychlochůzi s kočárkem, sportování za nárazové fyzioterapie, rehabilitační techniky a jógu, přehled v kulturním dění za názvosloví dětských nemocí a okruh známých a přátel z práce za okruh známých a přátel s více dětmi. Oblíbené míchané drinky za dvojité kafe a pho bo za dojídání rozňahňaných kaší. Pevné břicho za vytahané, rovná záda za nahrbená, promilované noci za tříminutovky, designové kousky padnoucích hadříků za pobryndané a pro kojení vhodné. Seznamuju se s ženou, co bývala veselou slečnou společenské povahy s mottem: „Všechno zvládnu, když se chce!“, pohodovou holkou „není problém“, která nezkazí žádnou legraci, ale vykvetla v dámu s nervy na pochodu, která nechce dělat ani ťuk nad rámec nejnutnějšího, všechno prožívá přehnaně (umocněno nespaním) a trpí permanentí úzkostí, aby se něco nepoto.
Nu, co už. Na papíře to nezní tak lákavě. Ale je to fajn. Prostě život. Děti zdravé, krásné. Ve chvílích, kdy na ně hledím, pociťuju štěstí. A to je, oč tu běží! Dámy a pánové, mé nové já se našlo!!! Tramtadadá!!! Jsem jednoduše máma tří malých dětí. Těší mě! A až trošku odrostou, budu máma tří trošku starších dětí a pak ještě starších a už také třeba i opět pracující…
Je to takhle prosté.
Moje povolání je zároveň mým posláním i soukromým životem. Jsem monolit. Pracuji nepřetržitě, skromnou výplatu dostávám od manžela. Ze své vysoké pozice – máma tří malých dětí – pochopitelně velím řadě zásadních projektů, větších či menších zakázek, plním úkoly zadané vyššími instancemi (dosaďte si, koho chcete), naplňuji očekávání (nejen tchýně a okolí) a dokončuji rozpracované plány mnohaletých počinů. Šíře mé působnosti se rozprostírá od duševního a fyzického zdraví všech dětí a částečně i dospělých, po jejich kvalitní vzdělání, logistiky i managementu chodu pětičlenné firmy, až po výhradní zastoupení výkonného realizačního štábu. Ale o tom bude až jiná kapitola. Teď, protože jsem profesionální máma tří malých dětí a žádný amatér, mám ve svém denním, (respektive nočním) harmonogramu zcela jasný úkol: jít spát. Dostatečně spát. Kvalitně spát. Vím totiž, že pro výkon mé funkce v takto elitním zaměstnání je kvalitní spánek klíčový.
Svého místa si považuji a funkci se snažím zastávat na výbornou. Nicméně musím s lítostí připustit, že mám jisté mezery. Například právě spánek. Ač vykazuji sebeupřímnější snahy, vždy se najde nějaká okolnost (vnější či vnitřní), která mé pokusy o kvalitní spaní utne. Jsem ale cílevědomý zaměstnanec, ze svých chyb se učím (plánuji spánek přes den) a vynalézám nové cesty, jak uspět (uspávám se s dětmi.). A tak věřím, že i přes určité komplikace tento projekt brzy naplním. A až se mi (sice zatím nadmateřský úkol kvalitního celonočního spánku) jednou skutečně povede realizovat, všechno bude zase růžovější. Na to vemte jed. (A nemyslím tím ibáč.)
