Moje schůzka s panem primářem Čáryfukem připomínala spíše vyšetření u psychologa. Po druhém neúspěšném pokusu jsem úplně vyhořela. Přistihla jsem se, jak pročítám možnosti adopce dítěte.
Sdílej článek
Věděla jsem, že mám ještě dva pokusy, ale nedokázala jsem se namotivovat k tomu to zase zkusit. První pokus havaroval už na počátku, nedošel vůbec k transferu. Ale ten druhý ano! Mé tělo bylo schopné zareagovat na léčbu a vydat osm vajíček. Podařilo se vypiplat jedno embryo, které se tři dny ve zkumavce vyvíjelo tak, jak má. Proč se mu nelíbilo v mojí děloze? Proč, proč, proč?
Otázky se mi rvaly neustále do hlavy a já věděla, že mi na ně nikdo nebude schopný odpovědět. Ani Čáryfuk, který se snažil, ale jak sám řekl: „V našem oboru je něco mezi nebem a zemí a zázraky neumíme.“
Doporučil mi pokusit se nalézt rovnováhu, trošku klidu, odpoutat se od kolotoče injekcí a vyšetření, invazivních zákroků, a přijít zase za čtvrt roku. Zdálo se mi to jako strašně dlouhá doba.
Nakonec jsem ho poslechla. Přihlásila jsem se na kurz hormonální jógy, zaplatila jsem si zenový víkend v horách a poprvé v životě meditovala. Dokonce jsem šla několikrát do kostela a pokorně prosila za dítě, které by rozzářilo mé srdce a můj život. Zároveň jsem prosila vyšší bytosti za odpouštění, protože jsem chtěla zabít všechny, kteří se mě ptali „tak co, neměla bys mít už náhodou dítě…?“
Po čtvrt roce přišel pan doktor s myšlenkou, že vyzkoušíme něco jiného. Nativní cyklus. Nebudeme pěstovat vejce skrze protokoly a píchání injekcí do břicha, ale odebereme mé přirozeně utvořené vajíčko. Proč ne? Souhlasila jsem. Prostě jsme jen počkali, až budu ovulovat. Odběr jednoho vajíčka probíhal už bez celkové narkózy a pravda, že to nebylo nic příjemného. Představte si, že vám někdo kamsi do útrob při plném vědomí píchá rozžhaveným drátkem. Naštěstí to netrvalo příliš dlouho. Čáryfukovi se podařilo odsát krásné zdravé vajíčko a ještě týž den ho embryologové spojili se zdravou spermií mého muže. Po třech dnech bylo embryo připravené k transferu.
„Pane doktore, že to tentokrát vyjde?“ ptala jsem se ho před tím, než ke mě přistoupil s tou velkou stříkačkou.
„Jsem o tom přesvědčený a dám si mimořádně záležet, však už pomalu vybírejte jméno.“ Jeho humor mě bavil.
Jména jsme měli samozřejmě již dávno vybraná! Tak už jen aby se to tentokrát povedlo. Vytrpěla jsem několik minut v křesle, když pan doktor hledal vhodné místo pro vypuštění našeho embrya, a pak už se jen se skříženýma nohama modlila, aby to vyšlo.
Ruce, ve kterých jsem po 14 dnech držela těhotenský test, se mi klepaly. Nemohla jsem dospat rána, kdy jsem ho měla naplánovaný. Nervozitou jsem se nemohla ani vyčůrat. Když se mi to konečně podařilo, rychle jsem ten test zakryla a odnesla ho pryč z dohledu, abych se nemusela mučit pohledem na rysku, jestli se tam ta druhá čárka ukazuje nebo ne. Blížila jsem se k tomu testu jako liška ke kořisti, se zavřenými očima, které jsem pomaličku otevírala… a hle… dálnice!
Byla jsem těhotná!
