Nejspíš to znáte – dorazíte do čekárny u doktora, ale ten den vůbec nestíhají. Před vámi čeká ještě několik rodin a děti už po několika minutách začínají vyvádět, řádit, prostě se nudit. Nejspíš jste z toho nervózní, podrážděná a představa dlouhého čekání je pro vás naprosto děsivá. Je jedno, jestli je to čekání u doktora, na poště, cesta vlakem, nebo třeba nudná návštěva u pratetičky z třetího kolene. Jak z čekání udělat zábavu?
Sdílej článek
Na rovinu se přiznám, že čekání nesnáším. Od narození dětí jsem navíc ještě víc zrychlená a cokoliv, co vyhodnotím jako ztrátu času, mě neskutečně vytáčí. Ale díky načtení spousty chytrých knížek vím, že dítě vnímá a zrcadlí pocity rodičů. Z toho vyplývá, že pokud se chci vyhnout stresu z každé cesty, fronty a čekání (a to opravdu chci), musím začít u sebe. Tak jsem si řekla, že to změním, a bylo to.
Naštěstí jsem svoje nesmělé animátorské pokusy mohla trénovat s velmi vděčným publikem v osobě mého syna, a vyšší level, což jsou dvě děti, přišel až o pár let později. Jak si tedy zpříjemnit dlouhé chvíle?
1/ Povídáním.
Zamyslete se – kdy jindy máte v běžném programu vyhrazenou plnou pozornost jen pro své dítě? Myslím tím opravdu plnou. Ne když u toho chystáte svačinu, skládáte prádlo, jdete něco zařizovat. Úplně se oprostěte od toho, co si o vás ostatní lidé pomyslí a že vás můžou slyšet. Pokud vám to pomůže, představte si kolem sebe nepropustnou bublinu a opravdu si povídejte se svým dítětem o tom, co ho nebo ji zajímá. Bez kradmých pohledů kolem, bez omluvných úsměvů, bez protáčení očí. Jen vy a vaše dítě.
2/ Vyprávěním pohádek, říkáním básniček, broukáním písniček prckovi do uší.
Mladší děti můžete učit nová slova podle toho, co ve svém okolí vidíte. Starší můžou trénovat čtení na letácích a nástěnkách, počítání, postřeh.
3/ Hraním her.
„Vidím bystrým zrakem svým něco… červeného, vyrobeného z kovu, se dvěma koly“ a podobné hádanky zabaví i malé děti, které jenom ukazují nebo dělají zvuky. Slovní fotbal, „Přijela babička z Číny“, hádání osobností, popisování slov, které si myslíme, to všechno jsou hry, které procvičí vaše i prckovo myšlení a rozhodně vám čas uteče rychleji.
4/ Blbnutím.
Pokud čekáte delší dobu, pravděpodobně se vaše dítě bude potřebovat hýbat. Pokud čekáte u lékaře, můžete se domluvit s ostatními, že na chvilku půjdete ven a zase se vrátíte. Můžete s dětmi skákat po jedné noze, chodit jako zvířata, pokud je potřeba pohybovat se potichu, točit se na jedné noze, cokoliv vás napadne a s hlasitostí, která je potřeba. Případně si posaďte dítě na klín a dělejte „Takhle jedou páni“.
Pokud jste prozíravě nabalili pár maličkých hraček nebo časopisy a knížky na prohlížení, máte vyhráno. Pokud ne, nemusíte zoufat. Než jsem si nastěhovala autíčka a figurky zvířátek do všech tašek a batohů (už mě překvapily i v luxusní kabelce v divadle), často jsem se synem hrála na pavoučky. Prsty jsme běhali jako pavoučci. Někdy si pavoučci povídali, někdy běhali po sedačkách v čekárně, ve vlaku, a tam, kde nebylo potřeba ticho, navíc šimrali.
5/ Improvizací.
Pravděpodobně při čekání vyzkoušíte více druhů zábavy, protože malé děti nevydrží u jedné činnosti dlouho. Ale věřte tomu, že je ani nenapadne, že by se měly nudit, vztekat nebo být otrávené. Stačí nenasadit kyselý výraz ve stylu „jééé, to zas bude na dlouho“, jakmile vstoupíte do místnosti, ale začít se bavit. Staršímu synovi bude brzo sedm let a doteď jsem od něj ani jednou při čekání neslyšela větu: „Já se nudím“.
Děti se občas posadí v chodbě úřadu na podlahu – jednoduše proto, že není kam jinam si sednout (samozřejmě jen pokud nepřekážejí). Někdy se svléknou, protože jim je vedro, těsně před odchodem. Často jsme při čekání slyšet – protože si povídáme a smějeme se, ale vždy s ohledem na místo, ve kterém se nacházíme. Nezřídka na nás smutně koukají ostatní děti, jejichž rodiče si čtou na mobilu zprávy nebo usínají – ale beru to tak, že se aspoň zabavují koukáním na nás. Občas se spolučekající smějí, když poslouchají naše povídání – všichni jsme kdysi byli dětmi s nejroztodivnějšími nápady, zájmy a podivnými otázkami, takže se ve většině případů setkáváme s pochopením a laskavostí.
Samozřejmě netvrdím, že se pokaždé při čekání culíme jako sluníčka a nadšeně vítáme jakoukoliv šanci postát si ve frontě. Ne vždycky je na zábavu dobrá nálada a rozpoložení, jsme jenom lidi. Není potřeba si vyčítat, že se čekání někdy nevydaří. Naopak, o to větší radost budete mít, až se jednou povede z čekání udělat super zábavu pro vás i pro dítě.
