Jak prožívají lidé pandemii covid-19 v USA? A na co všechno si musela česká maminka ve Washingtonu zvykat? To vše prozradí v exkluzivním rozhovoru Blanka Crozier, česká maminka, která se letos v červenci odstěhovala s ročním synem a manželem do USA.
Sdílej článek
Před nedávnem ses přestěhovala i s manželem a ročním synem do USA, konkrétně do Washingtonu. Jaké byly vaše začátky?
To se asi moc neliší od začátků kdekoliv jinde, jen s tím rozdílem, že naše domácnost cestovala 2 měsíce v kontejneru po oceánu. Strávili jsme měsíc v hotelech, náš syn se v hotelu naučil chodit, jedl v kočárku místo v židličce, většinou take-out.
A jak si váš syn zvykl na přesun? Zaznamenal to nějak?
Myslím, že pro něj je nejdůležitější, že jsou s ním rodiče, a je mu celkem jedno, kde je. Bylo mi líto, že spí v jiné postýlce, že jsme ho odvezli tak daleko a neumíme mu vysvětlit, proč a kam. Ale to jsou všechno moje pocity. Děti jsou neuvěřitelně přizpůsobivé. Roland potřebuje spokojené rodiče a je mu v zásadě jedno, kde je. Naopak, kdykoliv je v novém prostředí, neposedí, dokud neprozkoumá každý kousek nového prostoru. Kdykoliv jsme se přestěhovali do nového hotelu, měl celý den co dělat. Trochu horší to bylo s časovým posunem. První dvě noci jsme měli půlnoční party, ale rychle se to srovnalo.
Můžeš už nyní srovnat, jaké to je vychovávat dítě v ČR a jaké v USA? Jsou tam nějaké rozdíly?
Obrovské. Evropa je oproti Americe takovou kolébkou socialismu. Tady neexistuje mateřská. Většina rodin tu shání jesle ještě v těhotenství. Zaměstnavatel tě doma nechá pár týdnů, a když je to placené, je to bráno jako velký benefit. Trochu se to sice liší mezi jednotlivými státy, ale v zásadě si většina rodin nemůže dovolit mateřskou delší než 2 nebo 3 měsíce. Mnohé ženy nastupují do práce dokonce už po dvou nebo třech týdnech. Asi bych to tak nechtěla mít, na druhou stranu rozumím tomu, že pro mnoho rodin je život z jednoho příjmu velmi omezující.
Chybí ti v USA něco z České republiky? A naopak je v USA něco, co my nemáme?
V Americe mi chybí mraky věcí. Veřejná hromadná doprava na každém rohu například. Tady i když bydlíš v centru města, s dítětem prostě dojdeš k tomu, že potřebuješ auto. Pak také chleba bez cukru. Mlíko, co neprošlo ultra vysokou pasterizací, dokud nezměnilo chuť. Dobrá káva v hipsterských kavárnách rozesetých po celém městě. A ačkoliv mi v životě vyhovuje spíš určitá míra chaosu, tak mi tady chybí i jistá rutina. Takové to, že víš, kam jít, když něco potřebuješ. Víš, jak se tam dostat a co přesně chtít, který šampon koupit, v jakém regálu ho najdeš, jaký jogurt chutná dítěti. Všechno mi tu trvá několikanásobně déle, protože se potřebuji zorientovat, naplánovat věci, přečíst složení a podobně. Ale to se asi časem srovná.
Na druhou stranu přiznávám, že v DC je orientace snadná. Ulice jsou tu na tzv. gridu, skoro všechny v pravém úhlu, označené čísly nebo písmeny. Po pár dnech jsem neměla problém přejet na kole z jednoho konce města na druhý, aniž bych musela studovat mapu. To by v Praze nebylo úplně proveditelné.
Oproti Česku je tu jiné i bydlení. Pokud jsi v pronájmu, tak tu máš možnosti, na jaké u nás nenarazíš. Je tu celkem běžné, že lidé, co si byt pronajímají, bydlí v rezidenčním komplexu se spoustou služeb přímo v domě – od recepce s přebíráním balíčků (což se tu hodí, protože veškeré nákupy stejně nakonec přijedou v krabici z Amazonu), přes partu údržbářů přímo v domě, až po bazény, společné terasy s grilovacími stanicemi, fitness a podobně. Je to trochu jako bydlení v hotelu.
Jak je to například v USA s dětskými hřišti a kroužky?
Teď to není úplně růžové. Za normálních okolností je tu obrovský výběr aktivit pro děti, v parcích pravidelné akce jako loutková divadla a koncerty i pro nejmenší, spousta dětských skupin a aktivit, dětské tělocvičny a bazény, které jsou v DC pro rezidenty zdarma. Nekonečné množství muzeí (taky zdarma), která často mají vlastní sekci pro nejmenší s tematickou hernou, nebo třeba zahrady, kde si i úplně malé děti mohou vyzkoušet sázet zeleninu a starat se o rostlinky (a nějakým záhadným způsobem si naložit plínu plnou hlíny). DC je město plné krásných rozlehlých parků. A komárů. Na druhou stranu plno míst je teď kvůli pandemii zavřených. Opatření proti šíření jsou tu ve srovnání s ČR o něco striktnější a dodržují se.
K pandemii se ještě vrátíme. Teď zpátky k výchově. Vnímáš tedy nějaké rozdíly v přístupu?
Rozhodně. Asi to souvisí s tím, že děti velmi brzy nastupují do jeslí. Vezmi si třeba téma umělé výživy, to je tady skoro nezbytná část mateřství. Nastávající maminky si ještě před porodem kolikrát vybírají značku UM, kterou budou používat, až půjdou do práce. Mnohem častěji je to tu předem naplánovaná volba spíš než alternativní možnost, když se kojení nedaří. Já našeho šestnáctiměsíčního synka ještě kojím a je to celkem výjimka.
Další věc je popularita Montessori vzdělání. Dává to smysl, protože je to škola, která dává důraz na samostatnost. Místní děti „odchází“ do kolektivů mimo domov mnohem dříve než ty naše. Proto právě samostatnost a nezávislost malého člověka je vlastnost, kterou se rodiče snaží maximálně podporovat.
Vraťme se tedy ještě k pandemii covid-19. V ČR se dnes stále častěji mluví o tom, že jsme zaspali u druhé vlny a opatření přišla pozdě. Jak to vnímáš ty s odstupem v jiné zemi? Myslíš, že postoj USA k pandemii je nějak výrazně jiný?
Já nerada srovnávám USA a Česko. To je jako srovnávat ČR třeba s Asií. Opatření tu nevznikají na federální úrovni (ačkoliv by teoreticky mohla a mnozí zastávají názor, že by to tak mělo být), ale rozhoduje o nich vedení jednotlivých států. V našem případě je District of Columbia, který má 700 000 obyvatel, řízen samostatně. Část příbuzných máme v Texasu a situace tady a tam byla nesrovnatelná, podobně jako v ČR byl celkem klid, zatímco lidé ve Španělsku zažívali peklo.
Vnímám to tak, že v ČR epidemiologové měli celkem jasno v tom, co se může v září stát, ale politicky bylo zvýšení opatření nevýhodné, lidem se to nelíbilo, a tak se z toho prostě v zájmu populismu vycouvalo. Komunikace směrem k lidem tomu nijak nepomáhá. Viděla jsem například nedávno v ČT v hlavním zpravodajství klidně logický nesmysl, že „číslo R je 1,6 a to znamená, že nějaké exponenciální šíření hrozí“. To je přece úplně špatně. R nad 1 je exponenciálním šířením, ne nějakou vzdálenou, potenciální hrozbou. Každý přihodí do komunikace s lidmi nějaký nesmysl, objeví se pár konspiračních teorií a výsledkem je informační chaos, ve kterém se otevírá široký prostor lidem, kteří srovnávají nošení roušek v MHD s válečným stavem.
Ale v tomhle to není ani tady lepší, současná Amerika je takovým malým mistrovstvím v konspiracích, zvláště teď před prezidentskými volbami.
Jak tam tedy lidé vnímají nejrůznější opatření?
V DC jsou celkem striktní pravidla – nekonají se tu žádné akce uvnitř a kromě demonstrací ani venku, dodržují se odstupy – i na ulici, roušky se nosí venku i uvnitř. Všechno se přesunulo online. Do restaurace přicházíš v roušce, sundáváš si ji až poté, co si objednáš. Mnohé restaurace přešly na objednávání online i na místě – na stole je nalepený QR kód, naskenuješ, objednáš si, zaplatíš kreditkou včetně spropitného a personál jen přinese objednávku. Je to trochu omezující, protože bez nabitého telefonu musí člověk dávat pozor, aby nevlezl do nesprávné hospody.
Lidi berou opatření s větším respektem než u nás. A je to celkem pochopitelné. Co se týče počtu obyvatel, je DC ve srovnání s Prahou skoro poloviční. Když porovnám čísla, v DC je asi 5x tolik případů a 20x tolik mrtvých. Lidé to tu zažili, mnozí přišli o někoho blízkého nebo osobně znali někoho, kdo měl fatální průběh. Specifika zdravotního systému nechme stranou, ale i to má samozřejmě velký vliv. Nechci říct, že se lidé přímo bojí, ale rozhodně je tu znát větší opatrnost. Naopak, když jsme v červenci odjížděli z ČR, prakticky nikdo v mém okolí osobně neznal člověka, který by si prošel nákazou.
