Noci protkané kojením, opakovaným buzením a péčí jsou jako pavučinky. Křehké, ale zásadní. Stavební kameny, na kterých se začíná budovat pozemský život. Ať už se rozhodnete je trávit v jedné posteli, nebo ve dvou ložnicích, ať už s prsem nebo lahvičkou, noci čtvrtého trimestru bývají legendární.
Sdílej článek
Barvy prvních nocí mých dětí mají odlišné odstíny. Nejstarší dceři se barvily do růžova. Pamatuju si ranní opary, zpěvy rozespalých ptáků a tempo, kterým se ohříval brzký ranní chlad. Druhorozená se zahalila do tmy. Hustá, neprůhledná, tichá. Deka, kterou prosvítaly jen červené lampiónky, které jsem nechala svítit tak, aby intenzitou nikoho nebudily, ale já trefila bradavkou do miniaturní pusinky nebo pokaděným zadečkem k umyvadlu. Do třetice chutnaly noci vyhřátým teplíčkem, které sálalo do peřin a prostěradel, zatímco všude kolem vládl chlad a mráz. Lůžkoviny o to víc vábily k nekonečnému pelíškování, protože noc pohltila den a den zastínil noc.
Jakmile se človíček, který přibude do rodiny, rozkouká, začne projevovat zájem o rodinu, o své blízké a okolí, lačně volá po pozornosti, po lidském kontaktu, po svých nepopiratelných právech, a jeho zájem se nedá ignorovat. Je neodbytný. Zpočátku je ten miminkovský egoismus tak roztomilý. Sladká sobecká bezohlednost! (Tak přirozené!) „Chci spát a chci to hned teď. Ne, nepočkám. Chci mléko! A chci ho hned. Ne, nepočká to. Teď chci, abys mě bavila, mámo, teď chci nosit, hned, teď, ne pak! Pak už budu unavený!“ Soukromě se bavím představou miminka, kterému v klidu vysvětlím, že si jen dopiju kafe nebo dojím polévku. „Nakojím tě až za chvíli, ano?“ A ono s pochopením pokývá hlavou, přestává křičet, leží a trpělivě a bez protestů vyčkává, až přijde jeho chvíle… Vidina, která je pro mě momentálně něco jako nejvtipnější fór na světě. (Kojím pátý rok v kuse, nedivte se, mám trošku posunuté hranice…)
Naše třetí děťátko (na rozdíl od těch starších) už od narození disponuje jakýmsi, řekněme, povahovým rysem, který by se dal nazvat jako čitelnost. (Můžeme se přít o to, zdali za tím stojí trojnásobná mateřská zkušenost, nebo je to skutečně jeho talent.) A tímto bych ráda výše zmíněnou reálii vyzdvihla jako skutečnou přednost, jako dar s velkým D, jako zásadní leitmotiv našeho čtvrtého trimestru, a hluboce děkuji, že je tomu tak. Přiznávám, že je neskutečně osvobozují chápat, co dítě zrovna potřebuje. Je nad mraky jasné, kdy chce spát, jíst, kadit nebo jen čumět. Kňourne a vím, koukne a vidím. Starší děti nejdřív nevěřícně civěly, podle čeho to poznám, manžel si z mé neomylnosti dělal legraci, ale během chvíle svorně přijali fakt, že umím solidně věštit z pouhého pohledu nebo písknutí, a začali se z mých dovedností nejen těšit, ale také se jim přiučovat. Výsledkem je spokojené mimino. Dává nám jasné signály a my na jeho jasné signály máme zcela jasné odpovědi.
_tip_
