Ale co si budeme namlouvat. Jasná odpověď, proč je moje třetí dítě jasně čitelné, a která je procentuálně zastoupená nejhojněji, (odhadla bych i štědrých 90 %), je PRSO. Mé dvě skutečné, tajné (i když spíš dávno velkoryse odtajněné) zbraně, opravdu jedinečné a nezastupitelné. A tak tedy kojím, kojím a zase kojím.
Sdílej článek
Trávím kojením velkou část dne i noci a tento fakt mě naučil dvě věci. 1) kojit pohodlně a 2) využít čas kojení rozumně a ekonomicky. Kojím, tedy čtu, organizuju, píšu, plánuju, sním, modlím se, dýchám. Ovšem nejčastěji kojím za pochodu, dítě v nosítku či šátku, a mně zůstávají dvě volné ruce. Luxus, který si jindy nemůžu dovolit.
A v noci u kojení spím anebo sním. A také v duchu sepisuji nekonečný seriál na téma čtvrtého trimestru. Mohl by být laděný komediálně i hororově, dramaticky nebo s nadsázkou, ale výsledek by byl vždycky strhující. Život nepíše žádné nudné díly, i když jde o každodenní šedou rutinu.
První titěrný díl, nebo možná díl pilotní, by třeba mohl být o tom, co všechno dokážou rodiče udělat pro to, aby se jejich čerstvě tříměsíční miminko poprvé vědomě usmálo. V prvním obraze se rodiče jen korektně šklebí a pitvoří, ve stále naléhavějším tempu svému netečnému potomkovi podsouvají rádoby vtipné grimasy. Jsou čím dál umíněnější a vnucují se s čím dál menší ladností. Prskance a nudle jim nekoordinovaně ulpívají na vlasech a límečkách! Šilhají a klokotají, huhňají a trojčí, očima visí na mikropusince svého potomka, která je ovšem skálopevně sevřená v úzké rovné čárce. Zcela nehnutá. V dalších obrazech úsměvuchtiví rodiče zacházejí dál a dál, pusinka stále bez obloučku, později už si tedy neberou servítky: nazí skáčou po bytě, prdí na cokoli měkkého, co jim zrovna přijde pod ruce, šišlají a plivou po sobě, bubnují na všechno, co vydává zvuky, žvatlají jako troglodyti a staví se na hlavu, v závěru dílu by tátu klepla pepka, máma by se rozplakala a volala rychlou, načež by se miminko konečně shovívavě usmálo… A pořád by to ještě bylo nic proti skutečné realitě. A nejvíc neuvěřitelné na tom je, že za celou tou nesmírnou show vedenou s nemalým nasazením, stojí pouhá a obyčejná touha po jednom malém bezzubém úsměvu! Po blahu, které se v každém rodiči rozlije, když uvidí první vědomé úsměvy. V nich je všechno. Zhmotnění lásky, odpuštění všech probděných nocí a stresů, jistota, že to stojí za ta to.
Počty po mně nechtějte, nikdy jsem nepochopila tajné těhotenské rovnice, klikyháky, zaklínání ve formě x (číslo, které roste) plus y (číslo, které roste cyklicky), které má tak silnou moc, že stačí to ono jedno číslo a hned se něco musí (třeba vyvolávat porod) anebo už to třeba nejde (třeba jít na screening). Moje matematické vzdělání v oblasti těhotenské kalkulačky skončilo u trimestrů. Na tom se nedá nic extra pokazit, nikdo vás na skřipec nenatáhne, když na vlezlou otázku: „Jak jsi daleko?!“ Odpovíte: „Myslím, že už ve třetím. Jakože trimestru.“ Trimestry jsou tři a hotovo. (A právě proto dnes píšu o trimestru čtvrtém…)
