Odjet s dětmi na dovolenou? To není jen tak. Přečtěte si druhý díl deníku trojnásobné matky o strastech pětičlenné rodiny.
Sdílej článek
Spodní mateřský proud zaševelil, že jsme ještě neskončili. Chodila jsem kolem synka, který se choval zcela normálně a poslouchala ho. Přikládala jsem uši k hrudníku a kontrolovala dech zatímco tančil na znělku večerníčku. Zdálo se mi, že lehounce chroptí. No jo, vždyť má rýmu, to je jasné! Rýmu má přece skoro pořád. Teď jsem tedy pár dní myslela, že ji nemá, ale už jsem otupělá. Asi.
Jenže… Tohle chroptění je trošku jiné! Jakoby hlubší, nebo zkrátka jde odjinud. Zdá se mi. Něco mu je. Nemůže mít nějaké následky? Vážné následky?
„Uklidni se, hysterko, vždycky hledáš drama tam, kde není, asi profesní deformace,“ chlácholí mě rozum. Jenže marně. Protože je to právě hysterka s láskou k dramatům, která se ve mně bleskově zhmotnila a probudila k životu. Využila chaosu, chopila se žezla ze železa a bez otálení vydala oficiální prohlášení: „Na vědomost se dává, že se stávám despotickým vladařem s právem veta. Jsem sice samozvaná, ale za to panovnice, o které svět ještě uslyší, tak moudrá a mocná, že se o mně a mé éře bude psát historie!“
A aby dokázala, jakáže kapacita se právě ujala moci, hned demonstrativně učinila první vládní kroky a zahájila jasně definovaný postup dynamické operace prohnaně nazvané Záchrana života. Zmanipulovaná jejími efektivními argumenty a mimořádně úderným mocenským aktem bez prodlení volám na dětskou pohotovost a konzultuju situaci. „Po telefonu vám nikdo neporadí, pokud se vám něco nezdá, musíte přijet. Nicméně, dobře si to zvažte, máme plnou čekárnu uchrchlaných dětí, začíná epidemie a asi si tu posedíte dlouho…“
To jsou vyhlídky. Upřímně zhrozena vidinou noci na pohotovosti v sobě hledám odvahu a diplomatický takt a velmi opatrně, až poníženě, navrhuju kruté královně, že bychom možná mohli počkat až do rána. „Sice je to méně invazivní strategie, ale ráno moudřejší večera! Ten malý kluk přece běhá! Hele! Směje se! Vše je v naprostém pořádku, vaše Výsosti, a pokud se vám ráno nebude cokoli zdát, vyrazíme bez prodlení k naší doktorce. A navíc, jakmile nejde o život, jde o prd, takže v tuto chvíli opravdu není třeba kvaltu!“
Zadumaně přikyvuje. Zaujala jsem ji. Tváří se tak zkušeně, že by jeden uvěřil, že doopravdy dokáže naslouchat! Že nebere rady svých poddaných na lehkou váhu! Že proti sobě staví skutečně všechna pro i proti a moudře vyhodnocuje situaci! Nakonec blahosklonně přikývla: „Předběžně souhlasím, pozastavuji operaci Záchrana života. Pro klid duše si nicméně beru chvíli na rozmyšlenou a definitivní rozsudek vynesu až za chvíli!“
Uf. Konečně záblesk klidu. Během něj stihnu udělat spousta každovečerní práce. Zametu, utřu, umyju, přebalím, uklidím, převléknu.
Jenže pak ji to zčistajasna zase popadne a zhurta zavelí: „Lepší dvakrát jet, než jednou nejet, co když v něm nechrčí rýma? Jedem!“ Poslušna rozkazu všeho nechám a objednávám tágo. Na manžela do koupelny houknu, že radši přeci jen sjedeme na kontrolu. Nejistota s trapností v mém hlase by se dala krájet. „I když je to asi blbost!“ zakončím. Odpoví, že to nechá na mně, ale prý jestli zbytečně nehysterčím, vždyť synek vypadá dost k světu…
… Ano, samozřejmě, vím, že hysterčím. Sama jasně vidím, že hysterčím, ale co mám asi dělat? Na sesazení panovníka se necítím, na večerní puče jsem moc unavená. A i když bych hrozně ráda byla rebel, nebála se autorit a spáchala v tomto případě klidně i defenestraci, kdyby na to přišlo, prostě to nedokážu. A to je nad mraky jasné, že i mistr tesařský se někdy utne. To nebohé dítě sedí na podlaze v koupelně a směje se od ucha k uchu. Pohotovost je to poslední místo, kde si ho v téhle náladě dokážu představit! Panikařím, ano, jenže… Co mám se sebou dělat? Jak se končí s hysterií?
Nemám čas najít odpověď a myšlenky dovést do konce. Už pěknou chvíli držím telefon u ucha a vyhrává mi do něj otřesně líbivá čekací muzika. „Všichni naši operátoři momentálně vyřizují požadavky zákazníků, kteří se dovolali před vámi. Upozorňujeme, že doba čekání na vůz může být i 60 minut.“ Formulku slyším už po páté. Začíná mi tikat oko. Pořád dokola. Cuká mi noha. Nakonec rupnou nervy i královně: „Definitivně končím! Abdikuji! Jste banda nemehel! Já udělala, co bylo v mých silách a vy si sáhněte do svědomí, nekňubové. Nemůžu za to, že mám úplně nemožné rádce i služebnictvo a jestli se tomu dítěti něco stane, je to jen vina vaší tuposti,“ kapituluje bezmocně, bouchne dveřmi do své komnaty a teatrálně zoufalá se uzavírá před světem.
Je mi jí trošku líto, ale neměla být tak urputná. Život se bez jejího otravování může pomalu navrátit do normálních kolejí a t je dost fajn. Jdu udělat sváči na zítra. Manžel tahá děti z vany: „Vy jste nejeli?“ Připravuju pyžama: „Ne, nakonec to asi není potřeba, si říkám, je úplně v pohodě. Vidíš ho, ne?“ „No vždyť jsem to říkal!!“
