Třetí díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
Když se řekne klín, jako první si vybavím, přestože pracuju především jako matka a v archeologii jsem prozatím žádnou zálibu nenašla, pěstní klín neboli pazourek. Prastarý nástroj trojúhelníkového tvaru, který dokáže znásobit naši sílu mnohokrát a pro naše předky byl zásadní. Dodnes mu nelze upřít důstojné místo, i když ho používáme jinak než v paleolitu. Na jeho principu funguje třeba sekyra nebo… Upřímně, mohla bych napsat elaborát. Hodinu vykládat kdeco na téma, které vás pravděpodobně, stejně jako mě, v podstatě nezajímá. Ale udělalo by mi to dobře. Strašně dobře. Odvést pozornost od reality. Nemuset psát o skutečném tématu kapitoly. Jako školák před tabulí, když neví. Jako puberťák, když ví, ale vědomě stáčí předmět hovoru jinam. Směrem od jádra pudla. Jádro pudla. Jádro pudla. Řekněte třeba pětkrát za sebou jádro pudla! Ale rychle! Jde to blbě, co? Tak zkuste třeba Podkopeme Popocatepetl! Taky dobrý, co?
No dobře. Otvírám bonboniéru. Nalévám víno. Nádech. Jdeme na to.
Klín, jakožto prostor mezi pasem a koleny je dětmi milovaný, vyhledávaný a hojně frekventovaný. Čím více dětí, tím mohutněji využívaný. Nepoměrně mohutněji. Nejčastěji není vůbec vidět, je zavalený, praská ve švech, prolamuje se. Na stehnech mívám modřiny, jako upomínku na momenty, kdy se na něj snaží tři vehementní trajektorie nacpat rychleji než zbylé dvě a nebojí se k tomu použít sílu. Můj klín bohužel není tak úplně zvětšovací, ani nejde vyměnit za větší, jako třeba pazourek. Zato děti se zvětšují každý den, respektive prý nejvíc noc co noc… Chudák můj klín.
A pak tu máme klín vražený mezi mě a několik blízkých, kteří děti buď nemají, protože nechtějí či nemůžou, anebo mají, ale více jak jedno dítě v místnosti pro ně zůstává tabu. Tenhle klín se, na rozdíl od mého vlastního, zvětšil výrazně. Dokonce monumentálně. Po řadě blízkých jakoby se slehla zem. Pro některé se stalo konečnou našeho vztahu setkání za plného provozu v přítomnosti všech dětských aktérů (má milovaná tříčlenná company v současném stadiu vývoje prý působí příliš invazivním, destruktivním a hlučným dojmem), jiným dokonce stačily pouhé historky z mého života. Při míře vypatlanosti způsobené intenzivním nevyspáním posledních šesti let je bohužel skutečně možné, že jsem naturalisticky, a možná dokonce i opakovaně, líčila zvracecí či jiné peripetie outlocitnějším kamarádům. Někteří zkrátka na pobryndané historky nemají žaludek a tak raději, doufejme dočasně, nehlučně vyvanuli. Jiní se mi zase vyhýbají proto, že koukat se na tolik dětského štěstí a požehnání je pro ně nesnesitelné. Ať tak či tak, ztrát je mi líto. Nicméně, chápu a respektuju. Třeba se v budoucnu ještě setkáme a naše životní trajektorie si budou konstelací hlavních dominant blíž.
Za klínem však nemusíme chodit tak daleko… Určitý klín zapustil kořeny i u nás doma. Byl vsazen mezi mě a starší děti. Mezi starší děti navzájem. Mezi starší děti a mimino. Mezi mě a manžela. Tím klínem je nedostatek času. Nedostatek rukou. Nedostatek nohou. Zkrátka nedostatek personálu, který by ošetřil potřeby ve chvílích akutních požadavků. Podám dříve pomocnou ruku, než přiložím prso? Je zle. Utřu dříve zadek, než oloupu pomeranč? Je zle. Uspím dříve staršího, protože je po celém dnu venku uondaný a hrozí hysterák, nebo mimino, které zčistajasna přišlo o poslední špetku trpělivosti a hrozí hysterák? Celé dny zaobluju hrany, volím, třídím, kalkuluju, obrysově plánuju, překopávám, když nic nejede podle předběžného plánu, vysvětluju, udobřuju, mazlím a miluju…
Zkrátka vytloukám klín klínem. A tak málokdy sedím s rukama v klíně. Ale zase velmi často žasnu nad tím, kolik štěstí mi spadlo do klína: tři děti narozené z mého klína! Hledím na ně s dojetím. (V podstatě nedělám nic jiného, než že na ně neustále hledím.) A tak málokdy vzhlédnu, abych spatřila třeba divoké husy letící v klínu, nebo ve větru se třepotat naši vlajku s modrým klínem… Klín najdeš všude, uklidňuju se. Klín je zásadní. Bez klínů to nejde.
