Osmý díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
Tak tohle je tedy opravdu kapitola sama o sobě.
Vím, že o výchově momentálně nevím nic.
A dokonce ve znalostech zaznamenávám sestupnou tendenci. Vím čím dál míň.
A čím více je na trhu o problematice výchovy dostupných knížek, facebookových skupin, IG účtů, online kurzů, aplikací, podcastů, nových a zaručených výchovných metod, tím méně mě zajímají…
Tím, čím jsem si před pár lety byla jistá, a ještě jsem sebevědomě trousila rady po okolí nebo v sobě dokonce našla tak velkou pýchu, abych dokázala soudit a vyčítat výchovné principy svým rodičům, jsem si teď naprosto nejistá. Na dotazy, jak řeším to či ono, bezmocně kroutím hlavou a krčím rameny.
Co dělat, když mimino nechce příkrmy? Co dělat, když se objeví zelená stolice? Ekzém? Horečky? Když starší děti chtějí jít ven a nejmladší spí doma? Když se starší rvou a vzbudí mimino? Čtyřletá pláče ve školce? Starší se stále pomočuje? Jedno dítě nesnáší druhé? Chtějí pomazlit všichni, ale ruce mám jen dvě? Rvou se? Bouchají do babičky? Všichni potřebují mámu, ale je jen jedna?
Nevím.
Já nevím, opravdu nevím.
Dnes a denně dělám začátečnické chyby. Naštěstí nemám čas na reflexi a výčitky. Jen stavím mementa a učím se z nich za pochodu. Mám jen dvě mantry: Všechno je jen období. A každý to má jinak. Co fungovalo u prvního, nefunguje u druhého. Co potřebuje druhý, nepotřebuje třetí. Co potřebuje dnes, nebude potřebovat zítra. Je to jen období. Není obecná rada, ani poučka. Každé dítě je jiné. Každé dítě je jiné v každém okamžiku.
Jen láska. Trpělivost. A pokora. Ale to už se píše v Bibli.
