Dětská agresivita z pohledu psychologa

Kdy a jak vzniká u dětí agresivní chování?

Určité predispozice k agresivnímu chování máme obecně jako lidé zabudované v sobě. Na vině je náš dávný způsob života, v němž zejména chlapci a muži plnili úlohu lovce. Vlivem vývoje společnosti se tato vlastnost trochu upozadila, protože postupem času již nebyla tolik zapotřebí k přežití. To, jak moc se agresivita u dětí rozvine, záleží především na vzorech chování, které získávají od svého okolí. Je zapotřebí myslet na to, že vlivem okolí je myšleno také to, co děti vidí v televizi nebo sledují na počítači. Již mnoho výzkumů potvrdilo, že na agresivitu u dětí mají negativní vliv počítačové hry, ve kterých je násilí. Takže agresivitu děti v jisté míře mají v sobě, ale to, do jaké míry se rozvine, záleží zejména na prostředí. Určitým rizikovým mezníkem je u chlapců nástup puberty, kde se začíná zvyšovat hladina testosteronu v jejich těle, který úzce souvisí s agresivitou.

Zaměřme se na agresivitu u nejmenších dětí v předškolním věku. Už tam můžeme často vidět, že děti bouchají své vrstevníky, mnohdy i rodiče, rozbíjejí hračky nebo si v záchvatu vzteku lehnou na zem a kopou nohama. Jak toto chování u malých dětí vzniká?

Samozřejmě už u nejmenších dětí se projevují vlivy genetiky, které spolu s vlivy prostředí mohou vést k projevům agrese již v útlém věku. Kolem 10. měsíce vývoje je normální, že dítě do věcí bouchá a tímto způsobem se seznamuje s okolním světem. Je třeba dítě stimulovat k jinému způsobu hry a učit ho manipulovat s věcmi a chovat se k okolí pro společnost přijatelným způsobem. Pokud se dítě již v předškolním věku chová nadměrně agresivně, obvykle je to signál, že v rodině je nějaký problém a že dochází k poškozování vývoje dítě. Obvykle se jedná o nějakou formu týrání, ať už fyzickou či psychickou, jako je například i citová deprivace. Samozřejmě jsou i děti, které jsou výchovně náročnější, a přestože se rodiče snaží, tak se dítě projevuje agresivně. V takovém případě je důležité mít jasně stanovené hranice a pravidla a v ideálním případě se také poradit s odborníkem.

Co v případě agresivního chování dětí radíte rodičům? Jak se mají v takové chvíli zachovat, aby malého agresora zklidnili?

Já se vždy snažím jít cestou prevence a předcházet situacím, kdy dochází k nekontrolovaným projevům agrese, proto se snažím rodičům radit tak, aby k těmto situacím vůbec nedocházelo. Doporučuji vždy dostatek pravidelných pohybových aktivit, aby došlo k odbourávání napětí průběžně a zdravým, pro společnost akceptovatelným způsobem. Pro tyto děti jsou vhodné také bojové sporty, protože se při nich učí nejen boji, ale hlavně kázni a sebeovládání. A samozřejmě je důležité se vyhnout sledování nevhodných filmů, seriálů a hraní počítačových her. Ve chvíli, kdy již dojde k agresivnímu chování, tak je dobré pokusit se malé dítě pevně obejmout do doby, než se uklidní, nebo začít zhluboka dýchat. Dýchání je dobré provádět spolu s dítětem a udržovat přitom oční kontakt. Určitě doporučuji naučit také dítě jednu z relaxačních technik.

Jak si máme takovou relaxační techniku představit?

Připraví se klidné prostředí, kde si dítě může lehnout, zavřít oči a kde jej během relaxace nebude nic rušit. Dospělý předčítá nebo vypráví pohádku, dítě leží na podložce a vyprávěný příběh si představuje. Do příběhu jsou vloženy cviky, kdy dítě postupně uvolňuje a protahuje celé tělo, je to zaměřeno především na hluboké dýchání a postupné zatínání a uvolňování všech svalů v těle. U starších dětí už se jen pouští relaxační hudba a dospělý dává pokyny, které části těla a jak má protáhnout. V obou případech je to vždy založeno na jednoduchosti tak, aby si dítě bylo schopno formu relaxace zapamatovat a provádět samo v případě potřeby.

To, co jsem právě zmínila, není možné provádět vždy a všude, proto je také dobré dítěti, které má k agresivnímu chování tendence, pořídit „mačkací míček“ – míček nebo kroužek z gumy, které může držet v ruce a mačkat ve chvílích, kdy se v něm hromadí napětí. Vhodný míček je takový, který vyžaduje trochu síly ke zmáčknutí. Takový míček může mít dítě vždy u sebe a využívat, kdy potřebuje, například ve škole. Někdy už je ale agresivní chování natolik rozjeté, že nezbývá než dítě nechat vyvztekat, poskytnout mu bezpečné prostředí, ve kterém nemůže sobě ani nikomu jinému ublížit, a mluvit na něj klidným hlasem a do budoucna, jak už jsem zmínila, se zaměřit na prevenci.

Chodí k vám do poradny rodiče s dětmi s tímto problémem?

Ano, je to stále častější důvod, proč se rodiče na poradny obrací. Obvykle se jedná o chlapce navštěvující 2. stupeň základní školy, tedy v období puberty.

Vraťme se ale ještě k tomu, nakolik ovlivňuje agresivitu u dětí domácí prostředí, ze kterého pochází. Můžete to trochu rozvést?

Na agresivitu u dětí má domácí prostředí velký vliv. Děti se nejvíce učí nápodobou, tedy tím, co kolem sebe vidí. Pokud se rodič před svým dítětem bude chovat agresivně, je více než pravděpodobné, že dítě začne tyto naučené vzorce chování využívat. Někdy sice rodiče svému dítěti tvrdí, že tohle se nedělá, nebo mu něco zakazují s tím, že to není správné, ale potom u nich dítě totéž chování vidí. O to víc pak bude tento vzorec napodobovat, pokud uvidí, že „zakázané“ chování vede k cíli, tedy že tím rodič dosáhl toho, o co usiloval. Příklad z praxe: Maminka svému 3letému dítěti říká, že nemá házet s věcmi a do všeho bouchat, že se to nedělá, protože se věci rozbijí. Pak přijde domů otec z práce, dítě vidí, jak se rodiče spolu hádají, otec chce jít večer na pivo s kamarádem, maminka si přeje, aby zůstal doma. Hádka graduje tak, že otec smete rukou věci ze stolu a pak do toho stolu praští, na což maminka rezignuje a řekne mu, ať si do té hospody jde. Dítě to sleduje a vidí, že to, že otec křičí a že do něčeho bouchl, vede k cíli a samozřejmě to příště vyzkouší na maminku, a pokud dosáhne svého cíle, znovu a znovu toto chování bude opakovat v různých situacích a postupně s dalšími a dalšími dospělými.

Sama jste také zmiňovala, že silným vlivem, který ovlivňuje agresi u dětí, je mediální svět, zejména televize, ale i sociální sítě a počítačové hry. Je to prokazatelné? Existují k tomu nějaké výzkumy?

Ten vliv je jednoznačný a prokázaný. Existuje již mnoho výzkumů, které negativní vliv televize i počítače na agresivitu u dětí prokázaly. Stejně tak to potvrzují případy z praxe – u dětí s projevy agrese, které se dostanou do odborné péče, často právě chybí jiné trávení volného času než u televize a počítače. Je to velký problém, zejména proto, že ve virtuálním světě dítě nevidí důsledky agresivního chování. Když někomu ublíží v nějaké počítačové hře, nic se neděje, v dalším kole nebo po znovuspuštění hry je postava opět bez újmy. Když dítě tyto modely přenáší do běžného života, neuvědomuje si, jak moc může druhému ublížit.

Děkujeme za rozhovor.

Mgr. et Mgr. Veronika Pavlisková, psycholog z online poradny MOJRA

Po ukončení vysokoškolského studia paní magistra Pavlisková nastoupila do pedagogicko-psychologické poradny, poté pracovala na pozici školního psychologa a nyní působí v Psychologické poradně Mojra, kde se věnuje zejména potížím ve výchově a vzdělávání u dětí.