Skoro to vypadá, jako bychom s mužem byli úžasně důmyslní, uměli si věci skvěle naplánovat a vůbec dělali samá dobrá rozhodnutí. Bohužel to není vždy pravda, ale občas máme opravdu štěstí. Je to právě rok, co jsme se odstěhovali z Prahy na venkov a stále to hodnotíme jako nejlepší životní rozhodnutí. Navíc dokonale načasované.
Sdílej článek
První vlna pandemie koronaviru nás ještě zastihla v pronajetém bytě v centru Prahy. Je pravda, že ta postapokalyptická atmosféra, která panovala v březnu 2020 v hlavním městě měla něco do sebe, ale zažívat ji déle než pár týdnů bychom opravdu nemuseli. Naštěstí duben už byl pro nás ve znamení stěhování, které sice také nebylo snadné, ale aspoň jsme se nějak zabavili, když nám rapidně ubylo naší normální práce. Navíc tím začala nová etapa společného života — života na vsi.
Od té doby jsme toho opravdu hodně zažili. Pustili jsme se do drobných rekonstrukcí domečku (už víme, že udělat dveře do půl metru tlusté stěny není drobná rekonstrukce), totálně jsme propadli kouzlu zahradničení a narodil se nám druhý synek. Škraloupem na celé té kráse je bohužel stále přetrvávající pandemie koronaviru, která v posledních týdnech ještě nabírá na intenzitě.
O to více jsme rádi, že jsme tady — na vsi. Ne snad proto, že by v nás venkov vyvolával falešný pocit, že se nic tak hrozného neděje, ale proto, že i v nouzovém stavu vede náš nouzový východ do zahrady. Paní prodavačka ve zdejším obchodě je asi nejlepší hlídací pes z celé republiky. Do obchodu vpustí vždy maximálně tři lidi, které od sebe navíc nemilosrdně odhání, když má pocit, že jsou u sebe moc blízko a zapomene-li někdo doma roušku, má smůlu. Co není v hlavě, musí být v nohách. A zapomene-li druhý, že teď už mu rouška nestačí a je povinnost nosit respirátor, má smůlu dvojnásobnou.
Toto, v kontrastu s přeplněnými supermarkety ve městech, mi přijde skoro k smíchu, až na to, že to vlastně vůbec vtipné není. Ve skutečnosti mi tato důsledná opatrnost, s ohledem na současnou vážnou situaci, přijde skvělá. Zkrátka ani my, vesničani, se nemůžeme tvářit, že se nic neděje. Přiznám se, že nechodím do lesa na procházku s katastrální mapou v ruce, a tak je možné, že jsem hranice obce nejednou překročila, ale jinak jsem za bezpečí, které mi toto místo poskytuje, nesmírně vděčná.
Škoda jen, že jsme ještě neměli možnost dostatečně ocenit a užít si další výhodu našeho venkova, a sice, že je stále relativně blízko ku Praze. A tak i nám chybí přátelé, kavárny, chybí výstavy, chybí kino, chybí divadla… Ano, i my si přejeme, aby už to bylo za námi a mohli jsme pro změnu nadávat na to, kolik měsíčně projezdíme a jak mají v tom zdejším krámě pořád to samé.
