Ve vzduchu je cítit pot, stres, nezájem, spěch. Jedna hlava vedle druhé, nikde už nezbývá ani centimetr čtvereční místa. Jenže co naplat? Je to tramvaj s bezbariérovým přístupem pro vozíčkáře a kočárky, maminka na nástupišti už nemůže čekat na další spoj. A tak jde s omluvným a provinilým výrazem do toho: „Pardon, prosím vás, já potřebuju támhle – dozadu, jo, ehm, díky, pardon. Uf.“ Cesta je to značně nepřátelská, kočárek totiž dosti zamával s kapacitou prostor na stání. Jediné, co nešťastné matce zbývá, je modlit se, aby se na další zastávce neobjevil kočárek další.
Sdílej článek
„Paní, nechcete se posadit?“ unavené ženě chvíli trvá, než pochopí, že ta dívka na sedačce kdesi dole mluví k ní. S díky nabídku přijme a začne se věnovat své ratolesti. Chvíli u toho přemýšlí, jestli ji teď ostatní kolemstojící proklínají ještě víc.
O patnáct minut později si vydechne, když kočárek s drcnutím tramvaj opustí. „No tak jo, teď už jen cesta k domu, to je chvilka,“ povzbuzuje se. Optimismus vydrží jen do chvíle, než se ocitnou na úpatí schodiště vedoucího do jejich ulice. Co naplat, přepadne nejbližšího pána, který pomoc snést kočárek ochotně přislíbí – alespoň se tak tedy tváří. Když konečně nese korbičku i s dítětem k jejich bytu, dobíhá ji ještě sousedka odnaproti, že na chodbě ztratili čepičku a že jim ji nese. Večer ve sprše pak naše hrdinka přemýšlí, kolika lidem dneska zase byla na obtíž.
A tady vám právě, milé maminky, musím něco prozradit – vy se strašně moc mýlíte! Pro vás to možná byl běžný a docela obyčejný den, ale pro spoustu lidí jste z něho udělali něco nevšedního alespoň na chvilku. Slečna z tramvaje, kočárkový pomocník, čepičková sousedka a mnoho dalších – ti všichni teď ze sebe mají strašně dobrý pocit, mají radost, že mohli udělat něco dobrého. Možná se ráno vzbudili s prachbídnou náladou a ta drobná pomoc, kterou mohli vykonat, v jejich dni zazářila víc, než by vás kdy napadlo. Opravdu, sama jsem to zažila několikrát, je to až legrační, jak nás ta naše „blahosklonnost“ dovede nakopnout.
Chci, abyste to věděly, až příště zase budete někoho žádat o pomoc nebo vám ji někdo sám nabídne. Vzpomeňte si, že to jste možná právě vy, kdo teď dělá dobrý skutek a ne naopak. Jste hodné víly, co rozdávají radost a dobrý pocit. Jste krásné ženy, co dělají svět lepším. Díky!
