Podle přesné psychologické definice je nuda nepříjemný přechodný duševní stav, při kterém jedinec cítí nedostatek zájmu o své obvyklé aktivity a není schopen se na ně soustředit. Kdo by něco takového svým dětem přál a nechal je to prožívat? A přeci podle odborné veřejnosti existují důvody, proč bychom nudu měli svým dětem občas dopřát. V čem a proč je to dobré a jak pomoci, aby nuda netrvala příliš dlouho?
Sdílej článek
Pasivní zábava – zabiják kreativity
Tak nějak už se všeobecně ví, že mobily, tablety a příliš dlouhý čas u televize nejsou zejména pro nejmenší děti dobré. Podle některých odborníků je třeba takovou dětskou zábavu přísně časově regulovat a nastavit jí jasná pravidla – například maximálně půl hodiny v kuse a vždy vědět, co přesně vaše dítě sleduje nebo hraje. Jiní dokonce říkají, že nejlepší je takovou činnost nebo spíše nečinnost v útlém dětství úplně vynechat a začít s ní nejdříve ve čtyřech letech.
Důvod je vlastně jednoduchý. Pasivní zábava je nenáročná a pro děti velmi chytlavá, nemusejí totiž samy vymýšlet, čím se zabaví a jak, protože zábava k nim přichází zvenčí. Vlastní nápady a kreativita nejsou potřeba. Čím déle a častěji pak dítě u monitoru tráví čas, tím více přichází o schopnost samo si vymyslet, jak by se mohlo zabavit, a začne se nudit. Ve výchově se pak snadno dostaneme do takového začarovaného kruhu, kdy raději opět ratolesti umožníme, aby si pustila „ještě jednu poslední“ pohádku, než aby byla tak znuděná a protivná, jenže tím se celkový problém jen prohlubuje.
Americký psycholog, terapeut a autor knihy Jednoduché rodičovství Kim John Payne rodičům mimo jiné radí, jaká výchovná pravidla zvolit v dnešní době moderních technologií. Ve své knize například podtrhuje důležitost pravidelných rytmů a rituálů v každodenním rodinném životě. V něm mají i moderní technologie a pasivní zábava své místo.
Samotou k samostatnosti
Je jasné, že se svými potomky chceme trávit čas a zejména ty nejmenší mít co nejvíce pod kontrolou, ale jak se ukazuje, také občasná samota je pro děti přínosná. V takových chvílích mají totiž možnost zažívat pocit kontroly nad situací, což je posiluje v samostatnosti. Je možné, že dospělý by činnost dítěte v tu chvíli označil za lelkování a nicnedělání a hned by měl potřebu mu nabízet něco podle svého přesvědčení smysluplnějšího. A právě proto je lepší nechat děti sem tam lelkovat a dopřát jim chvíli samoty, protože je možné, že právě v tom čase zdánlivého nicnedělání dítě přijde na něco úžasného, co se rozhodne vytvořit.
Okamžité uspokojení potřeb
Toto často opakované slovní spojení se váže nejen k nudě, ale i k výchově obecně. Psychologové hovoří o tom, jak právě kvůli moderním komunikačním technologiím děti, a to i ty starší, ztrácejí schopnost se na něco těšit nebo se umět zabavit sám. Pohádka, hra nebo čas na sociálních sítích snadno vyplní čas, kdy by si dítě muselo na něco počkat. Ať už je to naplánovaná činnost, nebo jen vlastní nápad, který musí doputovat do hlavy. Proto je dobré, když se děti učí nudu zvládat již od toho nejútlejšího věku. U starších děti totiž takové stavy mohou mít mnohem horší dopady, jako například apatii nebo dokonce deprese či ztrátu schopnosti cítit radost.
Pozor na příliš mnoho podnětů
K tomu, aby se děti naučily nudu zvládat, nepotřebují přemíru podnětů a všemožných aktivit. Nejvíce jim pomůžeme tím, když jim dáme příležitost a čas najít si v tom, co se nabízí, svůj osobní smysl. To zní možná velmi povrchně a naivně, když si vedle toho vybavíme reálnou situaci, kdy se dítě nudí a zoufalý rodič rychle vymýšlí, jak z toho ven. Měli bychom si uvědomit, jak se vlastně stane, že se ze zvědavého miminka, které se dokázalo dlouhý čas zabavit s jednou hračkou, stane těžko uspokojitelný předškolák, školák, puberťák…
V roce 2009 vyšla kniha Toma Hodgkinsona Líný rodič. Autor v ní místy s velikou nadsázkou radí rodičům, jak co nejlépe vychovat šťastného, soběstačného a spokojeného jedince. Podle něj je nejčastější chybou ve výchově právě přehnaná péče rodičů. Nejlépe podle Hodgkinsona rodič udělá, když dá dítěti dostatek svobody a prostoru pro vlastní výběr. Což samozřejmě neznamená nechat potomka celé dny se plácat samotného v pokojíčku nebo někde za barákem. Kniha pro některé své extrémní názory strhla vlnu kritiky. Přeci jen můžeme dítěti sem tam koupit nějakou novou hračku, aniž bychom mu tím definitivně ničili schopnost umět se zabavit.
Na druhou stranu si velmi živě pamatuji druhé Vánoce mého syna, kdy nastal jakýsi zlom, za který jednoznačně můžou dospěláci, kteří ho obklopují. Na Štědrý den od nás dostal dva dárky – v jednom balíčku byla hračka a v druhém knihy. Dítě bylo šťastné a naprosto uspokojené. Tím mohly Vánoce skončit. Jenže druhý den přišly druhé Vánoce se širší rodinou – tetičkami, bratranci, strýčky, babičkami… a všichni donesli dárečky. Po prvním rozbaleném dárku si syn myslel, že je hotovo. Dokonce řekl, že už dárek má, že už víc nepotřebuje, ale čekala ho ještě celá hromada na rozbalování. Samozřejmě že tomu velmi rychle přišel na chuť a večer usínal s tím, že další den určitě zase dostane nějaké dárečky.
Myslím, že toto je velmi běžná situace, které jako rodiče čelíme nejen v rámci rodinných oslav. Těžko tomu zabráníme – někdo na oslavy přestane jezdit nebo je nepořádá, někdo si píše seznam povolených dárků, někdo některé věci nemilosrdně vyhazuje (já například vyhazuji zbraně), ale v menší či větší míře tohle potká každého.
Když pominu fakt, že záplava věcí doslova zavalí pokoj, přinese s sebou ještě jednu novinku – v hromadě nových věcí je najednou těžké si vybrat. A ta nerozhodnost nebo přebíhání od jednoho k druhému může velmi rychle dovést vaše dítě k nudě. Právě tohle je ta příležitost, kdy máme podle odborníků dát dítěti prostor a nechat ho se rozhodnout. Můžeme pomoci tím, že hromadu společně s dítětem roztřídíme do různých sektorů, aby v tom byl nějaký srozumitelný systém, ale jinak nechat dítě čelit nové situaci – umět si vybrat. Samozřejmě nejvíce mu pomůžeme, když ho nezaplavujeme věcmi a podněty. Proto toto poselství šiřme mezi babičky, dědečky, tetičky a další, aby to příště nepřeháněli.
Ke čtení:
- Kim John Payne: Jednoduché rodičovství
- Tom Hodgkinson: Líný rodič
- Ivana Procházková, Michaela Tilton, Jitka Ševčíková: S láskou a rozumem
