Po čtyřdenním pobyt v nemocnici nastalo období rekonvalescence… Ale na jak dlouho? Čtěte pátý díl deníku trojnásobné matky o strastech pětičlenné rodiny a jednom plánovaném odjezdu na dovolenou.
Sdílej článek
Vrátili jsem se domů celí šťastní, vděční za záchranu života. Synek, bledý až průsvitný, ale spokojený jako dříve, ještě 10 dní dobíral antibiotika. Sirup po 8 hodinách. (Možná se teď lehce osypete, máte-li osmihodinové dávkování v rodičovském repertoáru. A možná se osypete důkladně, zavzpomínáte-li jen letmo na noční buzení a vstřikování přeslazeného sirupu do urputně zavřené pusinky, plivání a prskání, utírání vybryndaného lektvaru z opatlaných peřin a pak propočítávání, zdali léčivo při takových ztrátách postačí…).
Poté, co jsem poněkud zabejčeně kompletně přestavěla byt (několik dní jsem umanutě šoupala nábytkem po parketách od rána do večera, až jsem vyryla rýhy nejen v podlaze, ale i v náladě všech rodinných příslušníků a sousedů a tím je přinutila k nechtěné aktivitě), čímž se vytvořil starším dětem zavírací pokoj, ve kterém si mohou beztrestně kreslit třeba s červenýma voskovkama nebo navlékat mikrokorálky či třeba tahat modelínu, to je fuk, pokud budou dveře neprodyšně zavřené, opakuji skutečně neprodyšně, a vždy bezpečně zavřené před tím nejmladším, nastalo období dvoutýdenního klidu.
Dva sladké týdny!
Dva poslední sladké týdny klidu.
Začátkem prosince se to nějak podělalo a to na pěkně dlouhou dobu.
