Exkluzivní rozhovor o karanténě s maminkou žijící v Číně

Veronika Konečná (32) žije se svým manželem a dvěma dcerami (5 let a 3 roky) v čínském městě Changshu déle než rok. Poté, co prožila náročné měsíce v domácí karanténě, nyní sleduje situaci v ČR a dokáže srovnat přístupy obou zemí, obou mentalit i kultur. Její tipy pro maminky v ČR si můžete přečíst v následujícím exkluzivním rozhovoru.

Veroniko, kolik nakažených bylo ve vašem čínském bydlišti? A jak u vás situace vypadá nyní?

V našem městě Changshu, které má kolem milionu obyvatel, byly za celou dobu epidemie, tj. od 24. 1. 2020, oficiálně potvrzeny 4 osoby nakažené coronavirem a nyní déle než měsíc zde není žádný nový případ. Je to zřejmě tím, že lidé od začátku respektují nařízení, výrazně se omezilo vycházení jen na nezbytný nákup nebo cestu do práce. Dokonce byl i zákaz návštěv, včetně rodinných příslušníků v rámci obytných zón. Od začátku epidemie nosí všichni roušky, pokud jdou mezi lidi. Do obchodu, banky a na podobná místa vás dosud bez roušky ani nepustí. Navíc měří teplotu a nyní i kontrolují zdravotní QR kód, který si vygenerujete. Zelená barva je v pořádku, červená indikuje, že máte být v karanténě. To se dodržuje, i pokud někdo v poslední době přicestoval z rizikového regionu nebo země. Jsou to omezující opatření, ale v tomto případě to bylo ku prospěchu zastavení šíření nákazy.

Situace nás zastihla opravdu ze dne na den. Celá Čína se chystala na oslavy čínského nového roku. Byly nějaké zprávy, co se děje ve Wuhanu, ale tady byly stále obchody plné lidí. I my jsme plánovali, že se půjdeme podívat na oslavy do města, jezdit na výlety apod. Ale potom přišlo nařízení, že se veškeré oslavy ruší, památky se zavírají, lidé se nemají sdružovat. A hned vzápětí nařízení o omezení vycházení. Zaskočilo nás to. Z druhé strany se na nás valily zprávy o rušení leteckého spojení s Čínou. Nebyl to dobrý pocit.

Nyní se ale u vás situace zlepšuje. Jaký je teď stav?

Atmosféra je mnohem lepší, už to není „město duchů“, venku je vidět mnohem více lidí, otevřely se dokonce i restaurace nabízející nudle a ty jsou o víkendu skutečně plné. Většina lidí se vrátila do svých zaměstnání, ale i tam jim při příchodu a odchodu měří teplotu, a pokud se potkávají s kolegy, nosí roušky. Školky a školy jsou stále zavřené a zatím nemáme informaci, kdy by se znovu měly otevřít. Výuka zde probíhá online. I naše školka má výuku přes Wechat (čínský messenger) – každý všední den hodinu večer. Učitelky s dětmi komunikují prostřednictvím videí a hlasového záznamu. Děti se dozví něco nového, pak dostanou zadání úkolu a my pak pošleme video nebo fotku, že jsme jej splnili. Úkoly se liší, tvoří se z papíru, učí se angličtinu, písničky, a navíc jsou tak stále v kontaktu s pedagogem, což je super.

Jak u vás karanténa probíhala? Jak se ti podařilo holky zabavit?

Upřímně, na začátku jsem z karantény měla velké obavy, protože jsem člověk, který tráví rád čas s dětmi venku, alespoň jednou za den jdeme na procházku, na hřiště, nakoupit. Ale ze začátku jsme byli opravdu jen doma. Holkám jsem vše vysvětlila, proč nesmíme chodit ven, a že pokud to vydržíme, jako ostatní, tím dříve se zde vrátí vše do normálu. Hodně mi to tedy usnadnilo to, že venku se téměř nikdo nepohyboval. Tři týdny jsme byli doma celá rodina a potom začal chodit manžel do práce. Do obchodu chodil vždy jen jeden z nás. Obchody s potravinami byly otevřené celou dobu, takže jsme se moc nezásobili. V obchodech sem tam něco chybělo, ale postupně se doplňovalo a žádnou nouzi o jídlo jsme nezaznamenali. Spíše naopak.

Holky si spolu už vyhrají, a pokud byl klid, tak jsem je nechala. Pokud se schylovalo k bouři, tak jsem se je v zájmu zachování psychického zdraví celé rodiny snažila zabavit jinak, hodně jsem je zapojovala i do toho, co dělám já, vaření, věšení prádla, pečení chleba apod. A taky se hodně dívaly na pohádky.

Těhotná za časů korony (1. díl): Gynekolog v karanténě

Jak u vás funguje domácí vzdělávání dětí? Ty jsi to už mírně nastínila…

Se školkou jsme v kontaktu každý všední den a z toho se odvíjejí různá témata, na které navazujeme, bavíme se o nich. Hodně to i vyplyne z toho, co holky zajímá, na co se ptají. Máme z Česka naštěstí spoustu knížek, které si prohlížíme, čteme. Učíme se anglická slovíčka.

Dovedu si představit, že domácí zábavu, jakou jsi popsala, dokáže člověk vymýšlet první týden. Ale co po třech týdnech? Měla jsi ještě nějaké nápady? A jak to snášely holky?

Zábava vždy vyplynula tak nějak přirozeně, moc jsem na to netlačila. Když se holky začaly nudit, většinou si nakonec vymyslely nějakou vlastní hru. Hodně si vyhrají s legem, doplňují ho různými figurkami a vytváří si vlastní příběhy. Potom jsme měli doma naštěstí zásobu věcí na tvoření, barevné papíry, nálepky, omalovánky, vodové barvy apod. Nevyhazovali jsme nic, co by se dalo použít na tvoření, např. ruličky od kuchyňských utěrek a toaletního papíru, různé krabičky a z toho se dá vyrobit spoustu věcí, na internetu je plno nápadů. Řekla bych, že holky to snášely celkem dobře, byly rády, že jsme všichni pohromadě. Samozřejmě si zasteskly, že nemůžeme jít ven.

Jak je to u vás nošením roušky? Jak vzaly toto opatření děti?

Roušky nosíme od začátku epidemie doteď, když jdeme ven mezi více lidí. Přiznávám, že sama jsem měla s nošením roušky problém, byl to pro mě nezvyk, zvláštní pocit, mít něco na obličeji. Číňani jsou zvyklí nosit roušky kvůli smogu, takže to pro ně bylo jednodušší a nosí je téměř všichni. Na začátku zde taky nebyly roušky dostupné, ale každý se chránil alespoň nějak. Holky to přijaly v pohodě, viděly, že je nosíme my rodiče, tak se nad tím ani nepozastavily. Dohlížím na mytí rukou a venku se snažím hlídat, aby si nesahaly do očí, nosu a nechci, aby sahaly na kliky, zábradlí, nosím s sebou dezinfekci. Když jsem měla problém jim něco vysvětlit, tak jsem jim ukázala fotku zdravotníků v ochranných oblecích v nemocnici a že bych byla nerada, kdybychom zrovna teď onemocněli. Vím, že strašit děti se nemá, ale snažila jsem se jim ukázat důsledky případného chování. Navíc bych opravdu nechtěla, aby někdo z nás byl izolovaný v čínské nemocnici.

Když porovnáš chování rodičů v ČR a chování rodičů v Číně v této krizové situaci, jak se liší?

Řekla bych, že v Číně jsou rodiče ještě malinko opatrnější. Z více zdrojů vím, že některé děti od začátku epidemie nebyly venku. Přisuzuji to tomu, že nejsou otevřené školy a školky a rodiče z toho vyvodili, že je pro děti lepší být jen doma. My tedy po uvolnění opatření na procházku, na kolo chodíme a myslím, že pobyt venku a na slunci imunitě pomáhá. Ale musím říct, že i venku si lidé udržují spíše odstup, doteď jsou zavřené veškeré herny, hřiště pro děti.

Ještě jedna věc týkající se zdraví dětí a odlišného přístupu k němu mě zaujala. I mimo epidemii v naší školce každé ráno probíhá při příchodu dětí rychlá zdravotní prohlídka. Sestřička, případně někdo z personálu přeměří dítěti teplotu, podívá se mu do krku, prohlídne, zda má čisté ruce a v případě neštovic zběžně prohlídne i tělo dítěte, zda není infekční. Pokud dítě má teplotu nebo jeví známky nemoci, pošlou s ním rodiče k lékaři.

Je něco, co bys rodičům v ČR doporučila, aby toto období prožili v pohodě? 

Přiznat si, že cítit strach, úzkost nebo nervozitu je v takové situaci úplně normální. A do jisté míry své pocity sdílet i s dětmi, stejně poznají, že se něco děje. Když si to řekneme nahlas, tak se atmosféra trochu uvolní. A potom mi pomáhalo se zaměřit na maličkosti během dne, které nám dělají radost, uvařit oblíbené jídlo, pustit si písničku a zatancovat si s dětmi, zacvičit. Na zklidnění si pustit do sluchátek řízenou meditaci, nebo relaxační hudbu. Pokud „na to nejsem“, tak myslím, že je právě doba to vyzkoušet. Je fajn si i nastavit nějakou rutinu během dne, ale když je opravdu špatný den a nálada a energie na nule, tak klidně zůstat v pyžamu a dívat se na pohádku s dětmi. A načerpat sílu do dalších dnů. Věřím, že se to dá zvládnout a všem přeji, aby se i na téhle situaci snažili najít něco dobrého a vytěžili z toho maximum. Hodně zdraví všem!

Foto: archiv Veronika Konečná

_tip_

Fotogalerie

• 

  1 1

• 

  1 1

• 

  1 1

• 

  1 1

• 

  1 1

• 

  1 1

• 

  1 1

• 

  1 1

• 

  1 1

• 

  1 1