Čtrnáctý díl mikrorománu trojnásobné matky o prvním roce v plné sestavě.
Sdílej článek
Hrůzné myšlenky, strachy a obavy. Občas mě přepadnou a je jedno, je-li noc nebo den. Co by bylo s dětmi, kdybych najednou nebyla. Co by bylo se mnou, kdyby se dětem něco stalo. Co bychom si počali, kdyby najednou nebyl můj muž. Co by bylo, kdyby byla válka. Co bude zítra? Co pozítří? Co nám chystá budoucnost? Pomoooc! Bojím se strašně, strašně moc! O zdraví! O život! Bojím se zlých zpráv! Zčistajasna mě paralyzují hororové běsy. Potím se, klepu, zalykám se hrůzou. Co s tím? Zahnat je nejde, utéct před nimi také ne. Ani se schovat. Až časem jsem se naučila ukotvit se dechem v přítomnosti. A když to přijde, prodýchám se, pak poděkuju za to, co je teď a pomodlím se za zdraví a spokojenost do budoucna. K andělům strážným. K Bohu. Ke světlu. K čemu chcete. Postupně strach odezní.
Pak tu máme slabší odvar, jen takový thriller řekněme. Nepřepadá mě v noci, ale ve vzteku. Když se s mužem pohádám, přivolám si myšlenky na rozvod. V něčem jsou tak uklidňující! Představuju si, že se okamžitě odstěhuju. Okamžitě. Někam, kde bude zahrada a francouzské okno do ní. Kde budu moct děti bez starostí vypustit. Kde uslyším ve dne v noci ptáky. Kde budu žít v souladu s přírodou, kde ji uvnímám. Bylinky ze zahrádky. Bylinky z louky. Žádné stresy z logistiky přejezdů víkend co víkend. Nemuset pořád balit, jezdit, vybalovat, převážet, cestovat, třídit, a zase balit, převážet, parkovat. Po rozvodu bude vše jednodušší. Nebudu ho muset žádat o pomoc s tím či oním. S ničím. Už nikdy.
V tomhle thrilleru jsem na blbém místě se špatně vybraným mužem. Muž nechce z města. Já bych jela hned. (Opravdu? Tohle píšu? Jako mladší jsem trendem „pryč z města“ zcela opovrhovala! Proč všichni v určitém věku chtějí barák se zahradou? Trapné! Bezohledné! Neekologické! Zbohatlíci! A tolik práce k tomu! Těch peněz! Kde je nějaká svoboda?)
I tenhle thriller utiším dechem. Prodýchám vztek i iluzi. V duchu otevřu lednici a navařím z výhod, které v ní jsou. Není třeba se hned rozvádět. Není třeba se hned stěhovat. Pro začátek postačí připomenou si, co naše situace nabízí. Zopakovat si, že bydlení ve městě byla naše společná volba a má řadu výhod. Že děti jsou takhle malé jen chvíli a až budou starší, naopak by logistiky dojíždění přibylo. A i když žijeme „jen ve velikém a vlastním“ bytě, máme, kde je vypustit o víkendech. A všechno má svá pro i proti… Nádech, výdech. Někdy jsem fakt pitomá. Musím se sobě smát.
A v poslední řadě jsou tu ještě dramata a mikrodramata. Dramata všedního dne, která mě přepadají ve chvíli obnažené únavy. Co s mými dětí jednou bude? Co z nich vyroste? Do jaké doby vůbec rostou? Mají vůbec nejaké schopnosti a talenty? Podívejte na holčičku od sousedů! Jak ta ve třech letech tančí! Nebo chlapeček z druhého patra! Hraje v pěti letech první šachovou ligu. Dramata dechem neřeším, těm se většinou rovnou směju. Připomenu si, že každý má svůj čas a cestu a můžeme „jen“ věřit a milovat. Děti si cestu najdou. Doba bude muset taky. Radši obrátím svou pozornost na to, co všechno už umí a jak krásně je právě teď. Zazoomuju na maličkosti. Dýchají, chodí, běhají, smějí se. Svítí slunce, včera pršelo. Dobrý! Mají zájem. Umí si hrát. Právě vymysleli hru na džungli. Taky dobrý.
No a mikrodramata? To jsou okamžité, ale zbytečné strachy. Zbytečná leknutí. Rozbuší se srdce, protože na vteřinu nevím, kam roční dítě zmizelo. Nebo ve vzduchu zachytím sklenici kousek nad dlažbou. Nebo se na mikrosekundu v noci zdá, že dítě nedýchá. Nebo v zimě cestou na hory sto km za domovem na okamžik zpanikařím, zdali mám sbalené zimní bundy. A tak. Nic se neděje. Ale! Srdce se přesto rozbuší, čelo opotí. Podobně jako v těch hororech… A tak zase dýchám. A pak se směju. Sobě. Naivitě. Přepálenosti. Jestli ono to nebude ve finále všechno jen o dechu a smíchu.
