I dítě s poruchami učení může být nadané!

Náš článek možná právě čtou maminky, které mají podezření, že je jejich dítě nějakým způsobem nadané, ale nejsou si tím jisté. Poradila byste jim prosím, jak poznají, že jde v případě jejich potomka skutečně o nadání?

Poznat nadání podle určitých indicií můžeme s velkou pravděpodobností už u dítěte v předškolním věku. Nadané dítě je především atypické, jeho rodiče tedy mají pocit, že je jiné než děti jejich známých. Konkrétněji se tato odlišnost projevuje u každého dítěte trochu jinak, pochopitelně, například se jedná o intenzitu prožívání a myšlení, o schopnost déle nebo až velmi dlouho se soustředit na činnost (na kterou je dítě motivované se soustředit) apod. Nadané děti jsou emocionálně, fyziologicky i morálně citlivější, to znamená, že mají například větší reaktivnost na zvuky, mají silnější emoce, důraz na to, co je spravedlivé, apod. Mluvím o tom, co má dítě v sobě, jaké schopnosti jsou v něm přítomné, nutně je nemusí vždy a za všech okolností projevit. A pak samozřejmě součástí nadání je bystrost, chytrost, přítomnost určitých schopností, které jsou rozvinutější oproti průměru, ať už jsou to schopnosti rozumové, pohybové, umělecké apod. Nedílnou součástí nadání (podle Renzulliho modelu) je kreativita, tedy schopnost hledat a vidět nové možnosti a způsoby, tvořit originálně a s invencí apod. U školních dětí pak stále platí toto všechno, a navíc je možné v případě zájmu nechat udělat dítěti ideálně komplexní testy inteligence, Wechslerovy testy, přičemž by mělo být důležité především poznat schopnosti a předpoklady dítěte, jeho silné a slabé stránky a jak ho správně rozvíjet, nikoli se dobrat hodnoty IQ, která toho vlastně až tak moc neříká.

A kdy již mluvíme o geniálním dítěti?

O genialitě u dětí se úplně nemluví, protože součástí geniality je nějaký kreativní přínos pro společnost (existuje více přístupů k tomu, co je genialita), což se projevuje spíše až u lidí dospělých. Obecně se ale má za to, že geniální jedinec je nejen inteligentní, ale především vysoce autonomní, kreativní a intuitivní. Někdy se též uvádí, že genialita začíná u IQ 144, ale já se domnívám, že to není takto jednoduché určit.

Když se tedy vrátíme k nadání, podle čeho se dá určit například u dvouletých dětí? Zjišťujete u nich například výši IQ?

U dvouletých dětí není většinou nutné určovat IQ, stejně bude jen přibližné. Existuje mezinárodně rozšířený test WPPSI, což je verze Wechslerových testů inteligence pro děti mladší 6 let. U takto malých dětí je vhodnější se zaměřit právě na onu intenzitu, originalitu myšlení a chování, zvídavost, vitálnost, citlivost, vnímavost, soustředění, kreativitu, to jsou věci, se kterými si rodiče nejvíc neví rady, jak se k nim postavit. Mně jde o to, aby nadané dítě bylo pochopeno a přijato takové, jaké je, tedy nebylo snižováno jen proto, že je jiné, jak se často děje.

A existují nějaké plány, jak rozvíjet nadání u těchto školkových dětí?

V tomto věku je ideální dovolit dítěti, aby si zkoušelo to, co chce samo objevovat, prozkoumávat, dělat. Zájmy se většinou střídají, od zájmu o auta, SPZky, názvy ulic, až po písmenka a čísla, dinosaury, vznik vesmíru, lidské tělo aj. Tedy zejména u intelektově nadaných dětí. U dětí umělecky nadaných to budou zase trochu jiné zájmy jako třeba tanec, kreslení, tvoření všeho druhu aj. Tedy moje rada zní, nechte dítě, aby si vše zkoušelo podle toho, kam ho vede jeho vnitřní motivace. A rodič může sledovat, kde se u něj projevuje výraznější nadání či talent, a tím směrem pak ve školním věku dítě zaměřit. Ve školce by takové dítě mělo mít možnost naplňovat své potřeby, například když potřebuje více pracovat individuálně a věnovat se svým „oborům“, tak aby mu to bylo v rámci možností umožněno.

Co když bude dítě mít těch zájmů hned několik a bude skákat z jednoho ke druhému?

I to je možné. Nadané dítě bude zvídavé, bude mít mnoho energie a v zápalu se bude věnovat spoustě zájmů, a to je v pořádku. Rodič by měl ale dohlédnout na to, aby se dítě nepřetěžovalo. To je totiž problém u nadaných dětí, že některé neznají stop. Tedy přistupovat k tomu s rozumem a mírou adekvátní možnostem konkrétního dítěte.

Slyšela jsem, že nadané děti to mají například ve škole mnohem obtížnější ve smyslu přijetí v kolektivu. Často jsou prý oběťmi šikany apod. Existují nějaká data, která by to doložila? Jaká je vaše zkušenost?

Je to velmi individuální a záleží na celkovém kontextu. Ano, jsou nadané děti, které jsou obětí šikany, ale jsou i nadané děti, které jsou vůdci dětské party. Setkávám se se všemi variantami. Zkušenost je taková, že lépe jsou nadané děti přijímané na 1. stupni ZŠ než na 2. stupni ZŠ, ale zase to neznamená, že vaše dítě bude na 2. stupni šikanované – vždyť víte, jak to se statistikou bývá. Záleží na podpoře rodiny, na sebevědomí dítěte, na přístupu učitele k žákům, na etice spolužáků, na nastavené normě komunikace atd. Znám případy nadaných dětí, které to měly opravdu těžké. Než byly přijaty v kolektivu, vystřídaly i několik škol, některé zůstaly pár let na domácím vzdělávání. Osudy jsou opravdu různé. Nadání je atypie, a proto nelze očekávat, že tyto děti budou mít stejné sociální kódy jako ostatní děti, měly by se naučit s ostatními komunikovat a vycházet, ale zároveň si uchovat svoji osobnost.

Je možné, aby nadané nebo vysoce inteligentní dítě mělo například nějakou poruchu učení? Nebo třeba zaostávalo v běžných věcech typu sebeobsluha?

Samozřejmě. Nikdo nikdy neřekl, že nadané dítě je dokonalé dítě, dokonalý není nikdo… anebo jsme všichni, to záleží na úhlu pohledu. Lidé bývají překvapeni, když nadanému dítěti něco nejde. To je pochopitelné. Nadání nebývá tak často všestranné. K nadání se může přidružit dyspraxie, poruchy učení, porucha pozornosti, Aspergerův syndrom, ADHD apod. Na druhou stranu zase ne tolik, kolik na to existuje oficiálních zpráv, protože u nadaných dětí se tyto diagnózy často z neznalosti nadání dávají mylně. Je potřeba si na to dávat obrovský pozor. Já obecně nemám ráda srovnávání a zařazování do oficiálních tabulek, když se z dětí dělají čísla. Upřednostňuji přístup humanistických psychoterapií.

Pokud má rodič nějaké tušení, že jeho dítě vyniká vyšší inteligencí, co byste mu radila udělat?

Přečíst si o tom kvalitní odbornou literaturu, informovat se u odborníka, zajímat se o specifika výchovy takového dítěte, o případná rizika ve výchově i v osobnostním vývoji nadaného dítěte a jak jim předcházet. Často rodič potřebuje i posílit svoji sebehodnotu a hranice, psychickou odolnost a pevnost, ale zároveň laskavost, empatii a otevřenost, protože nadané dítě bude „tlačit“ na naše rodičovské hranice a bude pro to mít mnohdy neprůstřelné logické argumenty.

Umí dnešní pedagogové pracovat s takovýmito dětmi? Co byste jim radila?

Někteří ano, někteří úplně ne. Absolvovat seminář pro učitele, požádat ředitele o přednášku ve škole, přečíst si odbornou literaturu na toto téma.

Co když má naopak pedagog ve škole zkušenost s nadanými dětmi a naznačí rodičům, že jejich dítě je mimořádně inteligentní a že by bylo dobré s dítětem pracovat v rámci jeho intelektu jinak? Máte zkušenost například s rodiči, kteří to odmítají, protože prostě chtějí pro své dítě „běžné dětství“?

U nadání nejde jen o intelekt jako takový, učitelé by si měli všímat i nadání uměleckého, pohybového, manuálního, sociálního, kreativního a vytvářet podmínky pro rozvoj takového nadání. Je však otázka, co je „běžné dětství“ a co si kdo představuje pod pojmem „rozvoj nadaného dítěte“. Ono se to totiž nemusí úplně vylučovat, záleží na přístupu. Ale ano, jsou rodiče, kteří odmítnou, aby bylo jejich dítě ve škole označeno za nadané a mohou pro to mít spoustu různých důvodů, mnohdy i oprávněných a potvrzených praxí. Když se rozhlásí, že dítě má vysoké IQ, učitelé mohou po dítěti vyžadovat účast v soutěžích, olympiádách, projektech, a to i v takových, které s jeho nadáním třeba nesouvisejí (není neobvyklé, že dítě nadané na jazyky musí dělat i úkoly z chemie navíc, vždyť je přece nadané!). Rodiče se mohou chtít vyhnout podobnému neadekvátnímu přetěžování svého dítěte. Jindy si to kvůli vztahům s vrstevníky zase nepřejí samy nadané děti. Někdy chtějí předejít posměšným poznámkám a nepochopení (kvůli stereotypům o nadání, které jsou stále rozšířeny), jindy chtějí předejít nevraživosti mezi sousedy v malé obci (jo, to je ambiciózní matka, co si myslí, že má nadané dítě!) atd. Proto třeba rodiče nechají dítě rozvíjet spíše mimo školu. Každopádně je potřeba všechny tyto předsudky postupně ze společnosti odstraňovat a dopřát každému dítěti, tedy i nadanému, aby se mohlo smysluplně a podle svých možností rozvíjet, a to na základě vnitřní motivace. Přeji k tomu všem hodně sil a odhodlání! Ještě je nějaká cesta před námi.

Medailonek:

Mgr. Monika Stehlíková, MBA, je specialistka na nadané děti, konzultantka, terapeutka (Psychoterapie Přijetí a odhodlání ACT), lektorka a pedagožka. Ve své poradenské a psychoterapeutické praxi se zaměřuje na nadané a mimořádně nadané jedince, děti, dospívající a dospělé. Této problematice věnovala již dvě populárně-naučné publikace: Život s vysokou inteligencí – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti a Nadané dítě – Jak mu pomoci ke štěstí a úspěchu (Grada Publishing, 2016, resp. 2018). Je propagátorkou a lektorkou metody mindfulness/všímavosti, a to jak pro děti i dospělé z řad veřejnosti, tak v českém školství pro žáky a učitele. Mezi prvními v ČR získala akreditaci MŠMT na kurz mindfulness pro učitele s názvem Rozvoj pozornosti a všímavosti žáků. Její odbornost je úzce spojená s frankofonním prostředím: v metodě mindfulness se vyškolila ve Francii, v terapii ACT na Institutu pro kontextuální psychologii v Quebecu, se kterým dále spolupracuje. Příležitostně publikuje a přednáší. www.monikastehlikova.cz