Většina matek považuje svou roli ochranitelky za nejdůležitější a je pro ně velmi těžké se jí alespoň částečně vzdát. Stejně těžké jim přijde nechat na dětech, aby samy vyhodnotily, co mohou zvládnout a co ne.
Sdílej článek
Pokud dítě ochraňujeme příliš, může mít později problém s orientací ve společnosti. Na druhou stranu pokud ho ochraňujeme málo, hrozí nebezpečí, že se nám příliš vzdálí a později na něj nebudeme mít vliv.
Určitě znáte situaci z dětského hřiště, kdy maminka křičí na svou malou dcerku, ať na ni počká, že jí pomůže s každým krokem nahoru na klouzačku. Vezme ji za ruku, vyvede až nahoru a pustí dole po bezpečném sklouznutí jednometrové skluzavky. Je to logické, máma se bojí, že si dítko ublíží, zbytečně si ušpiní oděv, pohádá se s ostatními dětmi o pořadí apod. Na druhou stranu dcera vidí, jak se ostatní děti samy kloužou, jak je to těší, a je zmatená, že se máma do zábavy míchá, když podle ní žádné nebezpečí nehrozí.
Co k tomu matku nejčastěji vede?
- Dcera se již jednou při podobné zábavě zranila.
- Matka sama zažila na klouzačce v dětství ošklivý pád.
- Má strach, že se dcera umaže.
V případě druhého bodu je na místě otázka: Důvěřujeme svému dítěti tak málo jen proto, že si vzpomínáme na vlastní nehodu? A co se týče třetího bodu: Nemáme chuť nechat ho hrát přiměřeně jeho věku jen proto, že by nás to potom stálo čas a energii navíc?
Pokud nejistota pramení z prvního bodu, je jasné, že by máma měla dítě provázet a podporovat ho v nebezpečných situacích. Dítko tak získá sebedůvěru a jistotu a máma zažehná předchozí strach.
Šetřete si varování na situace, které jsou opravdu nebezpečné
Představte si situaci, jak naklepáváte k večeři řízky. Kdyby na vás partner pokaždé křičel: „Pozor, ať si paličkou na maso nerozdrtíš ruku!“, určitě byste se alespoň jednou sama klepla. Strach nás totiž činí nešikovnými. A pravděpodobně byste se začala bát natolik, že byste řízky přestala na dlouhou dobu připravovat. Situace je stejná i u dětí. Dítě musí cvičit, zkoušet, trénovat. Ve většině případů ví, na co si může troufnout a na co už ne. Rozbitá kolena a modřiny k aktivnímu životu dětí prostě patří. Kdo přijímá výzvy a přitom poznává své hranice, ten rozvíjí tělesnou zdatnost, obratnost a šikovnost. Z reakcí na vlastní konání si člověk buduje obraz o sobě samém.
Kde se bere strach?
Strach je výsledkem fantazie, jako dospělého nás napadne hned několik hororových scénářů, co vše by se mohlo stát. Dostat vlastní strach pod kontrolu není jednoduché, je to proces učení. Čím častěji uvidíte dítě, jak leze sebejistě po schodech na skluzavku, o to víc mu budete důvěřovat, že situaci zvládne.
Zkuste dítěti nepodávat hned pomocnou ruku, zato ho bedlivě sledujte a přiskočte až ve chvíli, kdy je skutečně potřeba. Potřebuje od vás cítit důvěru ve vlastní schopnosti. Příliš ochraňovat dítě znamená omezovat ho v rozletu. Má-li se samo naučit zhodnotit situaci, nesmíme mu neustále říkat, co zvládne a co ne. Jak se má naučit vycházet s ostatními kamarády, když ho rodiče neustále ochraňují před konflikty? Přílišná ochrana dětí nemá nic společného s bezpečností, jde jen o chybějící důvěru ve schopnosti dítěte. Bere jim možnost stát se díky zkušenostem moudrými.
_tip_
