Moje děti odmalička odmítají zpívánky, tleskánky, tanečky. Hudba má naštěstí tolik podob, že když se oprostíme od toho, co by se mělo a co se hodí pro děti, najdeme si všichni „to svoje“. Pro nás je hudba ventil emocí, energie a občas i agrese. Proč taky ne? Vždyť odjakživa hudba sloužila k jejich vyjadřování.
Sdílej článek
Starší syn mi už od malička zakazoval, abych zpívala. Nebavilo ho ani písničky poslouchat, z dětských klubů obvykle při hudebním programu odcházel, začal si hrát nebo prostě vypnul a zpěv ignoroval. První popěvky začal vyluzovat až v 5 letech po nácviku na školkovou besídku, do té doby se odmítal programu účastnit. Nikdy není pozdě začít, takže jsem se téhle šance chopila se vším všudy.
Moje krásná a úžasná hi-fi věž po útoku dětských ručiček ztratila skoro všechny svoje funkce, takže přehrávání starých dobrých kazet, cédéček nebo čehokoliv jiného je u nás doma neproveditelné. Bohužel hudební výchova a nadání mě i manžela minuly velkým obloukem, a vyvstala tak zoufalá otázka – jak přivést hudbu do života nás i dětí, když už se konečně otevřelo okénko příležitosti?
Přestože nejsem zastáncem vysedávání dětí u monitorů a podobných záležitostí, postupně jsem přijala myšlenku, že si z těchto modroblikajících udělátek můžu udělat pomocníky. Děti obvykle naláká možnost něco sledovat a já díky tomu mám možnost pomoci jim rozšířit obzory. Na hudební výchovu pro nás doma ideální.
Lásku k písničkám „Holka modrooká“ a „Skákal pes“ v synech pod tlakem nevykřešu, takže jsem to vzala z druhého konce. V jeden obzvlášť ukřičený a vztekací den jsem kluky po svačině znehybnila u tabletu a pustila jim klip k metalovému songu. Vyřvaný hlas, drsně vypadající chlapi, mávání vlasy v kouři a blikajících světelných efektech koncertu byly trefa do černého. Okamžitě svoji uřvanou energii přestali směřovat proti sobě navzájem a užívali jsme si náš soukromý domácí metalový koncert. Když v následujících týdnech přišly podobně vztekavé ukřičené scény, stačilo jim předvést „metalový koncert“, aby měli šanci se vyřvat a vyblbnout, a vztekavých momentů postupně ubývalo.
Máte občas pocit, že děti mají nevyčerpatelnou energii, skáčou (téměř doslova) po lustrech a přirovnání k pytli blech je až příliš jemné? Už jste někdy zkusili, jak dlouho v takové náladě doopravdy vydrží hopsat? Jednoho velmi dlouhého a naprosto šíleného večera jsem se rozhodla, že na ně nebudu křičet, tlačit, nahánět je stokrát do postele, ale zkusím se svézt na jejich vlně. Pustila jsem jim pořádné ska a věřte nevěřte, i děti nedokážou hopsat a blbnout do nekonečna. Stačilo pár skladeb a sami se zklidnili, koukli na jeden videoklip a zalehli do postýlek.
Mladší syn jednu dobu odmítal otevírat pusu při čištění zubů. Párkrát pomohlo vyprávět mu vymyšlenou zoubkovou pohádku, párkrát se nechal přemluvit, ale jednoho dne už nefungovalo nic. Protože jsem začínala být vzteklá a potřebovala se uklidnit, začala jsem zpívat operní árie s vymyšlenými texty. Můj výstup byl natolik fascinující, že syn otevřel pusu a nehybně poslouchal. A před večerním čištěním hned sám hlásil, že chce, abych mu zpívala operu.
Taky měl krátké období, kdy ve vzteku bušil do věcí. Protože u toho vypadal opravdu vtipně a ostatní se smáli, i když nechtěli nebo věděli, že by neměli, syn se samozřejmě vztekal o to víc. Preventivně jsme proto zkoukli videa neuvěřitelných bubeníků, a když jsem příště viděla, že se blíží bušící vztek, se starším synem jsme začali bubnovací sólo a mladší syn se velmi ochotně přidal. Během několika dnů bušení při vzteku přestalo a nám se tak podařilo před jeho zuřivostí uchránit spoustu předmětů i osob.
Protože bydlíme v místě, kde potkáváme hodně pankáčů, kterých se synové od pohledu báli, jednu z prvních online exkurzí do světa hudby jsme podnikli právě na punkový koncert. Byli naprosto nadšení z různých typů a barev účesů, ale i z pogování, které se stalo na několik týdnů naším domácím tancem.
Díky našim „exkurzím“ do světa hudby se kluci nakonec otevřeli i dětským písničkám a lidovkám. Navíc poznali, že lidé se mohou různě oblékat, různě vypadat a přestali se bát pankáčů, emistů a metaláků a dalších subkultur, které ve městě potkáváme. A když na ně přijde neposedná chvilka, agresivní nálada nebo se jim prostě zachce zkoumat svět hudby, máme už velmi široký repertoár. Sice školním osnovám neodpovídá, ale ke zlepšení rozhledu, vnímavosti k odlišnostem a zájmu o hudbu u našich dětí rozhodně pomáhá.
