Také u vás nastal čas, kdy je potřeba, aby se váš drobeček vzdal dudlíku? Inspirujte se příběhy našich maminek, jak se zbavili dudlíku u nich doma.
Sdílej článek
Příběh č.1. Dudlík pro další miminko
„U nás jsme poslali dudlíka dalšímu miminku,“ vypráví maminka Marcela z malé vesnice Jitkov na Vysočině. „Naše první dcera Natálka byla bezdudlíkové a hodně uplakané miminko. Proto jsem byla šťastná, že druhá dcera Emilka si dudlíka vzala. Později ho měla jen na spaní. Od 10 měsíců spala sama v pokojíčku, budila se maximálně jednou za noc na dudlík. Pro mě byl tedy dudlík obrovský pomocník, naspáno jsem měla jak nikdy. V Emilčiných cca 21 měsících (myslím, že to byl duben) jsme byli u zubaře a ten mi řekl, že má předkus a že máme dudlík dát pryč. To byl první impulz k tomu, začít o tom přemýšlet.
S manželem jsme si řekli: V červnu jedeme k moři, to bez dudlíku nezvládneme, ale hned po návratu se dáme do odnaučování. Emilka je chytrá holka. Dopředu jsem jí vyprávěla, že už je velká a její dudlík potřebuje jiné miminko, které se teprve narodí. Několikrát jsme si spolu o tom povídaly. Po návratu z dovolené při odpoledním spánku šel manžel uspávat bez dudlíku (já bych to určitě nezvládla). Emilka hodně plakala a já už běžela s dudlíkem v kapse. Manžel na mě ale hodil přísný pohled, a tak jsem si k ní jen sedla a hladila ji po vláskách, až usnula. Trvalo to tak 10 minut. Večer se po něm ještě ptala a zkoušela, zda ho nedostane. Znovu jsem zopakovala, že dudlíček potřebuje jiné miminko, a hladila ji po vláskách, dokud neusnula. Tentokrát už v klidu. Každému pak hrdě říkala, že její dudlík už má jiné miminko. Za 4 měsíce na kontrole u zubaře měla zoubky v pořádku. A Kryštůfek, náš třetí? Je mu teprve 1 rok a je to dudlíkový milovník. Tak uvidíme, jak to bude u něj.“
Marcela z Jitkova
Příběh č. 2. Dudlíky došly
„Dcerka měla dudlík zhruba od půl roku. Když pak někdy v roce a půl za den prokousala dva až tři, tak prostě dudlíky došly. Pak se je jeden dva dny snažila hledat, ale dudlíky prostě nebyly.“
Zuzana z Čelákovic
Příběh č. 3. Zapomenuté dudlíky
„Jeli jsme s dcerou k prarodičům na chalupu do Beskyd. Tehdy měla cca 2 roky a dudlík už mívala jen na spaní. Bez něj to ale nešlo. Říkali jsme si, že jí prostě dáme čas, že k tomu časem dospěje… Večer jsme ji u prarodičů ukládali ke spaní, ona si vyžádala svůj dudu… jenže nikde nebyl. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem ho s sebou balila, ale prostě jsme ho nenašli. Neobešlo se to tedy bez dlouhého pláče, dokonce jsme chvíli i uvažovali, zda nesednout do auta a nejet koupit do civilizace nový dudlík. Nicméně byl večer, museli bychom fakt daleko a do té doby by asi usnula tak jako tak. Takže to nakonec zvládla bez něj. Další den už chápala, že dudu není, a po návratu domů jej už vůbec nevyžadovala.“
Martina z Brna
Příběh č. 4: Dudlíky pro popeláře
„S dětmi jsme šli jednou společně vynést odpadky a potkali jsme popeláře,“ vypráví maminka dvojčátek Šárka. „Ti na děti pokřikovali, ať jim dají dudlíky, že už jsou přeci velké. Děti ale samozřejmě nechtěly. Zamávali jsme jim na pozdrav a pokračovali v našem programu. Doma jsme ale o příběhu s popeláři hodně mluvili. Po pár dnech jsme nakonec dudlíky dali do popelnice pánům popelářům. Večer si najednou na dudlíky děti vzpomněly. Opět jsme si zopakovali, že jsme je dali těm sympatickým pánům popelářům a byl klid.“
Šárka z Prahy
Příběh č. 5: Vzal je Mikuláš pro čerta
„U nás to byla taková klasika. Dudlík jsme dali Mikulášovi pro zlobivého čerta. V podstatě jsme na tuhle pohádku utáhli obě děti. Dokonce i já jsem prý jako miminko předávala dudlík Mikulášovi, jak mi vyprávěla moje maminka, takže u nás je to zkrátka tradice. Jsem zvědavá, jestli za 20–30 let budou děti používat stejnou metodu,“ prozrazuje maminka Hanka.
Radka z Pardubic
