Přemítám, kdy mě vlastně napadlo, že zrovna ON (ten zcela nevysněný princ, co nemá ani bílého koně, ani stříbrně brnění, natož pak hrady a zámky) bude otcem mých dětí. Ten moment si rozhodně nevybavuju. Zato si vybavuju nepočitatelně chvil, kdy jsem si říkala, že otcem mých dětí rozhodně nikdy nebude.
Sdílej článek
Těch příběhů. Těch chvil. Těch historek. Těch zklamání. Těch mrazení. Těch odvážných kousků. Těch slz. Té lásky. Těch milování.
Jak to, že zrovna on je tedy otec mých dětí? A jak se stalo, že jsem ráda, že je to zrovna on a ne někdo jiný?
Když jsem ho poprvé viděla, bylo mi patnáct. Seděla jsem u ohniště na táboře, kam jsem se přihlásila úplnou náhodou. Náhodou. Náhodou. A na poslední chvíli. A náhodou tam na skok přijel. (Na poslední chvíli tábora.) Další z mnoha nových tváří. Nedostupných tváří. Celý život mi při prvním pohledu na kohokoliv dochází v mozku k podvědomému třídění. Ne na „sympatický“ a „nesympatický“, ale na „dostupný“ a „nedostupný“. Těžko říct proč. Znamená to, že někdo je příliš daleko, široko, hluboko, příliš vzdělaný, vtipný, úspěšný, než aby si měl se mnou co říct. Škatulka pro tohohle dredatýho kluka zněla – moc sebevědomý a moc frajer – zcela nedostupný. Ale moc se mi líbil.
Vyšel ze srubu, vlasy mu trčely kolem hlavy a volal na svého bratra: „Opiceeeee!!!“ Sám jsi opice, prolítlo mi hlavou. Taky mi prolítl hlavou pocit mrazivého nebezpečí a dívčího studu, ale rozhodně ne představa toho, jaký jednou bude otec.
Poznala jsem jeho holku, strávili jsme společný víkend. Byla tak nádherná. Hrály jsme spolu na harmoniku. Nejradši bych mu ji přebrala. Ale oni dva spolu byli krásní. Oba o pár let starší, děsně zkušení, děsně cool. Nikdy by mě nenapadlo, že…
…že mi zhruba týden před osmnáctinami zazvoní telefon. Volá cizí číslo. Hluboký hlas. Sexy hlas. Úplně se mi zastavil dech, rozbušilo se mi srdce. Problém byl v tom, že mě tím sametovým basem zval na akci, kterou mi táta zcela nečekaně zakázal. Možná proto, že měl poslední příležitost mi něco zakázat. Možná proto, že se vážně bál o můj vachrlatý močák, pubertálním oblečením a nezodpovědným mladistvým životem značně zatížený. Takže v tomto směru byl jeho zákaz jet na divokou vodu na začátku října zcela pochopitelný.
Respektovala jsem ho do chvíle, než se v telefonu ozvalo: „Prý s námi nakonec nejedeš, to mě moc mrzí. Byl bych rád, kdybys jela…“
Táta samozřejmě není včerejší. Jasně na mně viděl, že se zákazu vzpírám, protože jsem se mu zcela jasně vzpírala. Aby definitivně ukončil jakékoli debaty na téma „víkend na vodě“, objednal mě v sobotu k babičce na oběd. A spokojeně odjel s mámou na chalupu. Tím se mi zhroutil svět. Nepřijít k babičce na oběd by se i za normálních okolností stalo předmětem několikaletého propírání, diskuzí a debat, jak a co, a hlavně proč opovrhuju babiččinou kuchyní, natožpak v takhle exponovaném případě. Zoufalstvím a vztekem jsem nezmohla nic, mohla jsem si tak akorát zazpívat „Proč jsem se nenarodila, (v tomto případě jen) o týden dříve…“
Klukům, co akci pořádali, jsem napsala večer předem zprávu, že na vodu bohužel nakonec nemůžu. Odpovědi byly zdrcující – „To ten raft mají jet ve třech?“ nebo „Tos vážně nemohla dát vědět dřív?“ A tak. Zamáčkla jsem slzičku. Odcvičila si své čtyři hodiny na klavír a napochodovala k babičce na svíčkovou se šesti. Hned mezi dveřmi jsem čekala proslov na téma, jak se rodiče musí poslouchat, a jestli potřebuju připomenout, co je respekt ke starším, úcta k tatínkovi, a že to ona by si dřív nikdy nic takového nedovolila, a že její tatínek byl tamto, a její dědeček zase tohle a ona by bla bla bla.
Místo toho jsem zůstala stát mezi dveřmi jako opařená. Ani jsem se zout nestihla.
„Táta tě nechce pustit s kamarády na výlet? A ty se jen tak necháš? Vždyť jsi skoro dospělá! To já bych se teda nedala. Chceš tam jet nebo ne?“ Nesměle jsem pípla na souhlas. „No tak tady máš pětistovku a jeď!“ Na cestu jsem dostala přibalenou i svíčkovou se šesti. Do zavařovačky.
Cestou od babičky se spustil klasický pubertální kolotoč. Obvolání kamarádů, co mi budou krýt záda, informování zásadních kuplířů a spiklenců, bez kterých by tenhle víkend nešel zdaleka tak elegantně zamést pod koberec. Sestra a dva kamarádi.
„Čau, kdyby volal táta, tak spím u Ády, jo? Díky moc, přijedu nějak zítra odpoledne. Užij si sobotní prázdný dům!“ a v podstatě paralelně s tím:
„Čau Ádi, prosím tě, můžu dnes u tebe jakože spát? Na nic se neptej, prostě spím u vás. Zítra dopo jdeme do Riegráčů, na oběd k vám a pak se rozloučíme. Díky, čau! Jo, všechno ti řeknu v pondělí.“ A současně s tím ten nejlepší hovor: „Čau, tak já si to nakonec zařídila a jedu za váma! Můžeš mi zjistit, jak jezdí vlaky? A kde že mám vystoupit?“
A pak už jen strašně rychle pobalit věci na vodu, ale i krycí městské hadříky (až zítra přijedu, rozhodně musím domů nakráčet, jako bych zrovna přišla z obhlídky butiků v Pařížský), spacák, karimatku a tradá. Cestou na nádraží jsem ještě řešila, kde zítra ukryju ten bágl s výbavou a mokrými věcmi, ale tuhle starost za chvíli lehce vyšachoval výhled na míhající se krajinu. Pohled z vlaku na nenávratně mizející scenérie je vždycky příslibem dobrodružství. Cesta vstříc novým zítřkům. Nevíš, co přijde za další zatáčkou. To nevíš nikdy, ale ve vlaku je to tak nějak víc viditelné. Dýchatelné. Hmatatelné.
Koukám sama na sebe zpátky do minulosti s odstupem 15 let. Vidím mladou holku, která bude za týden oficiálně dospělá a všemi póry bezmezně touží po dospělém životě. Holku, kterou čeká ještě spousta let školy a kariéry, spousta lásek a zklamání, spousta životních karambolů i úspěchů, než o deset let později řekne své „ano“ právě tomu klukovi, co na ní zrovna tuhle sobotu v mlze čeká na nádraží kdesi v Uhlířských Janovicích. Zrovna tomuhle klukovi, před kterým teď celá rozechvělá stojí. A zrovna tenhle kluk, co jí dává rozpačitou pusu na tvář na uvítanou, se pak stane tím nejlepším otcem jejich dětí.
Pak spolu šli do vodácké hospody, kde se udála spousta šíleností za zavřenými dveřmi, ale ty jakoby se jich dvou vůbec netýkaly, pak šli spolu s ostatními z hospody, parta napřed a oni spolu vzadu, přes kaluže, přes koleje a bujaře vyřvávali „To znám! To dobře znáááám! Na kolejích nikdy nejsi sám…“, spát do provizorního stanu postaveného na štěrku parkoviště, kde se odehrála spousta šíleností za zapnutým vlezem do stanu. A další den spolu sjeli divokou vodu a o týden později, protože už jí bylo 18, doma prostě oznámila, že večer asi nepřijde, protože něco má. A když se jí rodiče zvědavě ptali, co že má, řekla prostě, že rande…
„A s kým? Kdes ho poznala?“ Tajemně se usmívá. Nejradši by řekla: „Minulý víkend na tý vodě, kde jsem neměla být, jak jsem vlastně spala u Ády, tak jsem tam nespala, protože jsem byla na vodě s tímhle klukem, do kterýho jsem se příšerně zamilovala, takže jsem teď totálně šťastná! A kdybych vás poslechla, tak nejsem!“ Jenže to říct nemůže. Tak se jen usmívá. Rodičům to řekne až o mnoho let později, když přijde požádat o její ruku.
Ale to je až za dlouho. Mezitím je ještě spousta pochyb. Několik rozchodů. A nulové myšlenky na rodičovství. Až budu mít otce pro své děti, tak to bude princ na bílém koni. Král, moudrý a spravedlivý. A ne tohle.
Opičák. Pěkný divoch. Kvítko. Frajírek. Umělec. Nezodpovědný. Co nikdy neodešel z večírku, když bylo co pít a s kým pít. Věčný filozof, nespoutaný, co miluje svou svobodu a své pohodlí víc než většinu jiných věcí. Tak kde by se v něm vzal ten dobrý otec pro mé děti? No, ano. V srdci, vždyť je to jasný.
Ale dopředu to, aspoň myslím, poznat nejde. Jen to srdce je cítit. A ta chemie. Ale hlava pozná prostě kulový. Takže za mě je odpověď jasná. To, jaký bude otec, prostě nepoznáte.
