Kojíš ještě? A jak dlouho jsi kojila?? Také vám při těchto otázkách vstávají hrůzou vlasy na hlavě? Pokud patříte mezi ženy, které kojit moc chtěly, ale bohužel jim to nebylo dopřáno, možná ve vás tyto otázky vyvolávají dokonce daleko silnější emoce. Každá maminka si nese nějaký kojící příběh a já se v dnešní článku podělím o ten svůj.
Sdílej článek
Před prvním porodem mě ani nenapadlo, že by kojení mohlo představovat nějaký problém. Nikdo v mém okolí s ním potíže neměl, tak proč bych já nějaké mít měla? Vše jsem měla pečlivě nastudováno a byla jsem si jistá, že to půjde hladce. Dokonce ani když jsem se v noci vzbudila na JIPce v porodnici v Krči po šíleném porodu akutním císařským řezem, nepochybovala jsem o tom, že se hravě rozkojím. Problém nastal, když mi (po deseti hodinách od porodu a naprosto příšerné probděné noci) konečně přinesli poprvé ukázat syna, aby se zkusil přisát. Vzpomínám si, jak tehdy dost nepříjemná sestra při pohledu na má prsa prohlásila, že s takovými bradavkami teda kojit asi nepůjde, ale že to teda mám zkusit. Syn se navzdory jejím řečem krásně přisál a lačně se dožadoval jídla. Bohužel to trvalo jen pár minut, pak mi ho ta nepříjemná paní odvezla se slovy, že to druhé miminko už pláče, takže musí jet.
Po tomto zážitku jsem věděla, že se musím co nejrychleji dostat na oddělení šestinedělí a mít syna na blízku, jinak to s kojením nedopadne dobře. Ještě ten den jsem tedy dostala pokoj hned naproti miminkům, o které se staraly dětské sestřičky a doufala jsem, že budu své dítě vídat častěji. Bohužel ale problém s nedostatečně častým vozením miminka na kojení přetrvával a pokaždé jsem si ho musela (po šesti hodinách čekání) doslova vybrečet. Nepříjemné řeči personálu ale teď nechme stranou, někdy třetí den jsem se konečně byla schopná o syna starat a vyžádala jsem si ho na pokoj. A začal boj.
Kvůli nedostatečnému přikládání se mi samozřejmě stále nenastartovala laktace a malý byl hladový a hodně savý. V kombinaci s mými citlivými bradavkami to vedlo k rychlému poranění a velmi bolestivému kojení. Zbylé dva dny se mi laktační sestry pokoušely všelijak pomoci. Vyzkoušela jsem snad vše od stříbrných kloboučků, přes kojící kloboučky a všemožné gely až po hojivé náplasti. Malému samozřejmě nasadili umělé mléko (naštěstí alespoň stříkačkou) a já jsem trpěla a pochybovala, že ještě někdy vůbec kojit budu.
V den odchodu z porodnice (to byl 4. den od porodu) ze mě ihned po usednutí do auta konečně začala opadávat tíseň a stres a okamžitě se mi laktace nastartovala. Částečně to vyřešilo hlad miminka, problém ale zůstával v tom, že rozedřená poraněná prsa při každém kojení šíleně bolela. Z porodnice jsem si kromě autosedačky s miminkem odvezla také obří profesionální odsávačku mléka a doma pravidelně odsávala, abych šetřila prsa před lačným sáním svého syna. Po několika dnech marného boje s odsáváním, přebalováním, krmením a mytím a sterilizováním jsem usoudila, že sama na to zkrátka nestačím. Zvedla jsem telefon a zavolala jsem své zachránkyni…
Pokračování příště
