Nejkrásnější každodennost

Je rozdíl mít děti po 2 či po 3 letech. Naprosto zásadní. V dětském světě je přítomnost všudypřítomná a každý okamžik má svou zásadní váhu. Každým dnem je dítě jinde. Každou hodinou umí a zná víc. Když se dvouletému narodí sourozenec, má k němu přirozeně jiný vztah, než kdyby se mu narodil úplně stejný sourozenec o rok později. Druhé se narodí ve chvíli, kdy starší umí na nočník? Třetí přibude v čase, kdy prostřední ještě neumí jezdit na odrážedle? Umí pojmenovat, co potřebuje? Umí se samo obléct? Jsou to zdánlivé maličkosti, ale naši každodennost ovlivňují zásadně.

Velké slovo při kvalitě vykonávání drobných denních úkonů (z nichž se tvoří převládající atmosféra období na mateřské) má i namíchání sourozeneckých konstelací. Kluk – holka? Holka – kluk – holka? Jediná holka? Holka – holka – kluk? Magie. Náhoda! Náhoda? Nevím, to je fuk. Každodennost je však pevně třímá ve svých otěžích. Kluci a holky prostě mají jiné potřeby, jsou odlišnými živočišnými poddruhy člověka, mají jiné hormony, jiná přirození, jinou přirozenost… V každodennosti je to sakra znát.

Každý den sestává ze vztahů. Ze vztahu k sobě. K druhým. K věcem. K situacím. A z odolnosti, se kterou se k přítomnosti vztahujeme. Znáte test poloprázdné láhve? Co v nás vyvolá pohled na nakousnutý chleba? Jeden spadlý kopeček ze dvou. Načatý džusíček. Radost? Vztek? Kňourání? Zhroucení? Nevšímavost? Budujeme po vteřinách, večer můžeme kvalitu dne shrnout.

Naše každodennost většinou vychází z faktu, že děti prožívají všechno naplno. Intenzivně. To je jisté, jako máloco. Ať už se spadlému kopečku zmrzliny řehtají, nebo bulí. A také z toho, a jsem za to moc vděčná, že žádný ze šesti sourozeneckých vztahů nerezaví. (Tedy pokud do něj na okamžik někdo zvenku nehodí časovanou bombu. Zásahy zvenku obecně nedělají dobrotu. Ani soudy, rozsudky a dobře míněná invaze.) Naopak! Jejich láska kvete, vzkvétá ve vynalézavosti her a sounáležitosti. Jen je o ni třeba pečovat. Třeba ředěním času.

Do každodenních rituálů jsme proto začlenili individuální péči. Čas pro jednoho. Každý den máme s manželem aspoň chvilku s každým jedním, i za cenu pozdější večerky nebo dřívějšího budíčku, jednou za čas naplánujeme dokonce celé dopoledne. Den 2+1: oba rodiče a dítě. Program na přání. Ostatní ví, že jejich chvíle také přijde a čas určený sourozenci vnímají jako projev lásky. „Tak co, jak jste se měli?“ Sdílená radost je exponent. Mazlení vše umocní ještě jednou tolik.

Ve výčtu každodenních radostí a strastí pochopitelně nemůže chybět tzv. sinusoida hádavosti. Nesnášenlivosti, chcete-li. Roste úměrně únavě, přehlížení či nedostatku úspěchu. Velmi často raketově poskočí po návratu dětí z akcí mimo domov. (Dokonce vrcholí.) Špička sinusoidy přirozeně generuje alergii na hluk, se kterou se pojí další matematický zákon přímé úměry. A tím je: čím vyšší pištící intolerance, tím více děti kňourají a hlučí. Abych přežila, zkouším si čistě pro soukromé vědecké účely mapovat vztah mezi výškou pištění (nesnesitelností kňourání) a dětskými emocemi. Spojnice bývá průzračně čitelná. Děti nikdy nedělají nic pro nic za nic, za vším leží příčina, zjevný důvod, vše má svůj počátek kdesi v bodě nula. (To ovšem neznamená, že vždy najdu trpělivost a porozumění.) Proto se snažím respektovat jejich trápení, brát je, jako by byla má vlastní. Vypadla mi žvýkačka na zem. (Shit.) Vylila jsem si džusíček. (Nikdy jsem nic horšího nezažila!) Musím už vypnout vodu ve vaně. (Svět se mi zhroutil.) Jednorožci se ulomil roh. (Asi si to rovnou hodím.) Zkrátka, jsou to velké věci.

A právě z těch velkých (malých) věcí sestává naše nejkrásnější každodennost.