Pigymáma vám opět přináší exkluzivní pohled do života ve školce, nikoliv ale pohledem vašich dětí, ale pohledem učitelů. Tentokrát Ondřej Koželuh s nadhledem ukazuje, jak vypadá běžné ráno v takové běžné školce.
Sdílej článek
Otevírám třídu a oči. Doma to zvládám poslepu a v MHD fakt není na co koukat. Jdu ke stolečku připravit dnešní ranní úkol. Pak si začínám hrát na vrátného, jednu z mých mnoha funkcí, dnes poprvé a rozhodně ne naposled. „Ahoj, Davídku. Ne, paní Nováková, Davídek si nemůže s sebou vzít funkční hasicí hadici. Ano, já vím, že chce být hasič, ale fakt to nejde. Díky, na shledanou.“ Ani se neotočím a Davídek už hasí. Sice mu v tepláčkách nic nehořelo, ale prevence je důležitá, no ne? Tak ho posílám, aby se převlékl. „Ty budeš spíš kancelářskej…“
Momentálně se nemůžu hnout od zvonku. Kolem dveří je nával, jako kdyby se tu dávaly zdarma banány. „Dobrý den, na shledanou.“ Tuhle větu už jsem za život řekl snad milionkrát. A to mám pět let praxe… Volám si děti ke stolečku, kde začínají tvořit. Samozřejmě to víc vypadá jako díla Jacksona Pollocka než alespoň Pabla Picassa, ale každý někde začínal. Já tam například rovnou skončil.
„Dobrý den. Je mi líto, Mireček si nemůže vzít do třídy meč. Proč ne? Protože s tím ADHD by to nebyla příliš dobrá kombinace. Zbroj? Já vím, že si rád hraje na rytíře. Tu jo, aspoň bude pomalejší. Díky, na shledanou. Mirečku, pojď si ke stol…“ Už je pryč. No nic. Ta zbroj ho nebrzdí tolik, jak bych potřeboval, možná bych mohl doporučit rodičům, ať mu přes tu kroužkovku dají ještě plátovou. Dvacet kilo železa by ho mohlo dostat na rychlostní úroveň ostatních dětí. Jsem tu chvilku a začínají mi šedivět vlasy, které ani nemám…
_tip_
