Ne ne, ještě není konec. Co se stalo po dechberoucím odhalení, že internetoví podvodníci si z našeho účtu vzali úplně všechno?
Sdílej článek
Manžel říká: „Chtěl jsem Ti to říct, až děti usnou, ale už nejde počkat. Vzali nám místo kola všechno. Všechny peníze jsou pryč. Všechny. Nula.“
Ztuhnu. Prásknu sebou o zem. Zvedám nohy do vzduchu. Nejdřív nevěřím. Pak křičím. Pak se směju. Tak intuice byla správná. A já jí zase nevěřila! Naletěli jsme. Oba. A to ještě pořád nevíme, jak moc jednoduše jsme naletěli. To se dozvíme až v dalších dnech, kdy o příběhu hovoříme s lidmi, sdílíme ho.
Vy jste naletěli takhle trapně, jo?
Ale to je přece dávno známé!
Na mě to taky zkoušeli, ale došlo mi to!
Já jim to odklikl, ale pak mě to nedalo a volal jsem hned do banky…
Jo jo, to se děje no… O tom jste fakt neslyšeli?
Ach jo.
My jsme o tom pravdu neslyšeli. Intuice byla, čas nebyl. Napálili jsme se. Přišli o čtvrt milionu. A to z nás v dnešním světě dělá tupce – snadno a lehce.
Z banky volali za dva dny, že nic. Na policii to rovnou řekli, že nic. Nic. Nic, náš nový rodinný přítel. Náš případ je moc nezajímal, takových už tu měli, jen s tím prý budou mít další tři hodiny práce navíc, hlášení tady i tamhle, nechali se slyšet. Žádná linka podpory, žádná systémová opatření.
Zloději dělají zlo. Co peníze! Čert vezmi peníze. Byly, jsou, budou. My nebudeme. Nedá se bez nich ale být. My naštěstí máme rodinu. Skvělou, funkční rodinu. Byli první, komu jsme zavolali. Okamžitě kolem nás rozprostřeli velikou podpůrnou síť pomoci. Já zaplatím to, já zase tamto, nenecháme vás na holičkách. Nabízeli se i přátelé, ale těm jsem hrdě mohli odepsat: „Děkuji za nabídku, ale máme rodinu.“ Díky za rodinu. V tom je největší síla.
