Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
Noc a Den D
Cca 13:28
Zvoním na sestru, protože nedokážu sama vylézt. Přibíhá. Zlobí se na mě: „Co tu děláte tak dlouho, vždyť mi omdlíváte! Pojďte hned ven, musíme natočit ozvy!“ Potácím se, nejde mi zvedat nohy. Jdu nahá, mokrá, neschopná si přes sebe něco hodit. Na chodbičce mě dvě další asistentky zachytí, držím se jich a křičím a pláču bolestí. Tohle nezvládnu. Umírám? Umíráme? Usazují mě na křeslo a vezou na monitor. Na boxu už je docela dost lidí. Ozvy se nedaří chytit. Po chvíli sice naskočí, ale jsou nízké a rapidně klesají: 79, 78, 74, 69… Ve dveřích se zjeví doktor, ten sympatický, kterého znám z poradny. Bez váhání velí ke krizové sekci. Všude chaos. Někdo mi napichuje kanylu, někdo cévkuje. Na punčochy není čas. Už mě vezou. Chytám se doktora za paži a kňučím, ať mi zachráněné dítě dají na prsa, i když budu spát, je mi totiž na tuty jasné, že jdu do plné narkózy.
13:33
Prosím, ať volají manžela. Asistentka mi podává telefon, jen ho odblokuju. „Pospíchejte, jedeme na sekci.“ Konec hovoru. Konec nadějí na normální porod. Naděje na život zatím zůstává. Vezou mě přes chodbu na operační sál. Zaslechnu strašidelná slova: ruptura nebo abrubce. Cizí pojmy, ale bohužel vím, co znamenají. To snad ne! Brečím bolestí a hrůzou. Hystericky žadoním, ať zachrání dítě. Na sále jsou další doktoři, i primář, spousta pediatrů, anesteziolog, mraky sester. Nevím, kdo dál. Dávají mi opiáty. „Na plentu není čas, zavřete oči, desinfekce!“ Stříká mi na břicho množství tekutiny, v mlze vidím, že v ruce drží řeznický nástroj. „Můžeme?“ „Pane doktore, vypadla cévka“ „Tak dělejte! Počítám do tří, raz, dva, tři!“ Dostala jsem dýchnout a čau.
13:38
Vytáhli mé milované dítě, téměř bez života. Oživovali ho, resuscitovali, nahazovali. A nahodili. Díky BOHU! Díky…
