Před porodem, za porodem, nikdo nesmí psát, nebo nebudu… 3. díl

40 plus 3

Dělám definitivní rozhodnutí o místě porodu. Nebudu rodit v Praze, kde mi porod podle tabulek budou vyvolávat už za pár dní, případně rovnou řezat. Pojedeme do malé porodnice (poměrně dost vzdálené), kde dávají spontánním porodům šanci i ve 42. týdnu. To mi dá potřebný čas a klid.

Děti balím babičkám na nevím jak dlouhou dobu, do nevím jakého počasí, pro všechny možné i nemožné sporty světa, aktivity i nepředvídatelné příhody (což se dělá poměrně těžko), pak balím sebe do porodnice, sebe na čas před nástupem do porodnice, tedy období v blíže nespecifikovatelném časovém rozmezí od několika hodin po několik týdnů, tašku pro mimino k porodu, tašku pro mimino na šestinedělí, věci pro sebe na šestinedělí, jídlo, doplňky a bylinky, dokumenty k porodu, zároveň uklízím a loučím se s domovem, kam se vrátím téměř jistě až s novorozencem. Je to tak vzrušující. Silné. Monumentální. Ale taky trochu smutné. Život tak, jak ho známe, tady končí, dál to bude o jednoho člena domácnosti jiné. Naprosto iracionálně prosím náš domov, náš milovaný byt, ať mi drží palce.

S dětmi se naopak neloučíme. Strašně by to bolelo. Jen je vysadíme oknem do náruče prarodičů, pošleme pusu a frčíme. (Uklidňuju se, že jsou v té nejlepší možné péči. Blbého pocitu, že je dávám hlídat na tak dlouho, už se ale nezbavím, naštěstí netuším, jak dlouho to bude.)

Na cestě mě zastihuje euforie. Tančím si do rytmu na sedadle spolujezdce, posloucháme namísto pohádek hudbu dospělého výběru, děláme si obohacující přestávky, ne kvůli pláči a neustálému „kdyužtambudem“, ale kvůli kafi nebo pěknému výhledu. Těšíme se z nastávajícího dobrodružství. Prázdná sedadla za námi evokují dávné bezdětné časy, marně vyhlížíme stopaře, pandemie je evidentně vyhubila.

Výlet tak trochu jako kdysi. Jako už dlouho nebyl. Jako zase dlouho nebude. Vzpomínáme. Plánujeme. Ale nejčastěji kotvíme v přítomnosti.

Jsem si jistá, že porodím vzápětí. Šeptám miminku, že může kdykoli. Že celou tuhle velkolepou parádu organizujeme kvůli němu. Pro nás s manželem a pro něj. Teď je naše jediné, jedináčkem jednou za život.

Cestou náhodou navštívíme klášter, kde se zrovna koná pohřeb. Někdo odchází, někdo přichází. Ach, živote, smrt a zrození máš v perfektní rovnováze. Bezchybně vyrovnaná míra. Každý, kdo se narodí, také umře. Precizní. Jeden z posledních přirozených jevů, na který přírodě nedosáhneme. Můžeme prodlužovat, zachraňovat, ovlivňovat. Ale podstata a princip zůstávají naštěstí neměnné. Nedotknutelné. Ve výsledku nevíme nic. Ani datum narození, ani úmrtí. (Pokud nevolíme formu určitého násilí.)

Hned ve vstupu do kaple stojí dvě sochy svatých. Vpravo Jan, vlevo Tadeáš. My pro kluka vybrali jméno toho, který stojí napravo. Ale víc koukám na stranu druhou.

Večer se ubytujeme kousek od porodnice, koukáme na telku, kterou doma nemáme, milujeme se, protože nás nikdo neruší, čteme si, protože můžeme. Neskutečné.

Dovolená pro rodiče před porodem by měla být zákonem stanovená.