Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
40 plus 4
Budím se s jasnou vizí porodit dnes. Nabírám síly, odpočívám, dělám si napářku, snídáme, zase odpočíváme, jdeme na procházku, odpočíváme, obědváme, vyrážíme na nákup a opět odpočíváme. Máme klid. Užíváme si plnými doušky život dospělého páru, který po letech znovu objevuje, jaké je trávit volný den ve dvou (v podstatě bez dětí).
Na miminko v bříšku ale nezapomínám. Každou chvíli mu opakuju, že čas jeho zrození je teď. Cítím se silná, připravená, sebevědomá.
Večer hrajeme stolní únikovku, pijeme víno, koukáme na film a ve mně se probouzí silné, pravidelné, bolestivé vlny. Je to tady, raduju se. Cítím slastnou euforii, radost. Po chvíli intenzivnějších stahů i obavy. Kruci, ten porod bude bolet.
Manžel se lehce vystresuje. Chce už balit a jet. Klidním ho, je mi jasné, že je zbytečně brzy: kontrakce jsou krátké a daleko od sebe. Svojí smluvené dule raději píšu, že se něco děje. Ale neodepisuje.
Zhruba kolem čtvrté v noci všechen pohyb ustává a spíme až do rána.
