Před porodem, za porodem, nikdo nesmí psát, nebo nebudu… 6. díl

40 plus 6

Dopoledne musím na kontrolu do porodnice. Předtím asi dvě hodiny brečím. Pomalu se blíží čas, kdy manžel pojede domů za dětmi a já osiřím na nemocničním pokoji.

Strašně se mi stýská. Po dětech. Ale vlastně už i po něm.

Jsem neschopná, ještě nerodím. Nechávám ty malé dětičky tak dlouho ve spárech prarodičů. A muž bude muset kvůli mně pendlovat stovku kilometrů sem tam jako blázen.

Píše mi tolik lidí: „Tak už?“ NE TY VOLE! Kdyby jo, tak to asi víte, ne? Jak to vůbec může někdo napsat, tohleto. Nechápu.

Manžel mě drží v náručí, dokud se nevypláču. Bulím nad vším možným i nemožným. Lítostí, vztekem, stresem, zklamáním, nadějí, těšením…

Ze dna mě zcela nečekaně vytáhla lékařská kontrola.

Nejenže jsou tu všichni nepředstavitelně milí, nejenže mě vyšetřoval nejsympatičtější doktor na světě (na tuty nejpříjemnější čas u lékaře, co jsem kdy zažila), ale dokonce mě nikdo nestrašil riziky spojenými s koncem těhotenství, ani mi nevyhrožovali vyvoláváním. Potřebné informace jsem přeci dostala už při registraci, informovaný souhlas podepsala, tak proč se v tom dál babrat? Slušně se mě ptali, zdali si přeju to či ono a doporučili mi nástup k hospitalizaci od pondělí (s čímž dávno počítám, protože všechny informace mám už od registrace, že jo). Konstatovali, že miminu se daří po všech stránkách dobře. Zdá se, že má v děloze pohodičku, jako začátkem třetího trimestru. Jsem zavřená, průtoky, placenta, voda, všechno dobrý.

A protože jsem toho dne byla poslední objednaný pacient, nikdo nás nehonil a měli na mě čas. Nejen profesně, ale i lidsky. (Další výhoda malé porodnice, maximálně osobní přístup). Po kontrole jsme si povídali o životě a poradili nám tajné tipy na výlety po okolí. Mezi dveřmi ze mě dokonce vypadlo, že se těším, až se zase uvidíme, nejpozději v pondělí. Což je s mým syndromem bílého pláště opravdu pozoruhodná hláška. V čekárně jsem při odchodu vrazila do své duly. Objala mě. Objetí mateřský, měkký, sílu dodávající. Krok směrem k přemostění. Krok k optimismu.

Ve finále jsme porodnici opouštěli s tak veselou náladou, až jsme měli záchvaty smíchu a euforie. My jsem si snad dokonce i vykládali fóry jako puberťáci.

Na silvestr je všude hodně lidí, ale nás jako by se to netýkalo. Po obědě jsme ušli pěkně dlouhou túru po okolních lesích. Všude bahno. Nejteplejší silvestr co kdy byl. Manželovi se do tenisek naplavily loňské sněhy. Všude po cestách se valily potoky zakalené táním. Na nebi se vykouzlilo slunce a barevná křídla.

Každý, kdo nás potká, má na moje potermínové panděro nějaký názor. Oteplilo se, porodíš. Přichází novoluní, porodíš. Bude Nový rok, porodíš. Chichi, povídali, že mu hráli. Já moc dobře vím, že nic z toho nemusí být pravda. Ale na tom, že někdy porodím, se shodnu s každým.

Musí se složit tolik dílů skládanky. Musí se naplnit pohár porodního mysteria, do kterého nikdo nevidí a nemá přímou návaznost na nic. Můžu pomoci jen příhodnými okolnostmi a pocitem bezpečí. Dneska už vím, že tvrzení: „Já porodila po bramborácích!“ nebo „Dej si víno a pojedete!“ nebo „Vyšlápni schody, bude fičák!“ jsou sice pravdivé, ale dílčí. Před bramboráky, vínem a schody se musel udát řetězec tajemných chemických reakcí. Schody, bramborák a víno měly pouze tu čest být posledními na vysoké pyramidě, a mylně se jim proto připisují zásluhy za celé rozjetí porodu…

Po večeři jsem usnula uvolněná a klidná navzdory všudypřítomnému silvestrovskému veselí. Konečně! Regenerující odpočinek!

O půlnoci mě vzbudily rány jak z děla a z okna jsem v polosnu zahlédla výbuchy barevných gejzírů. Lidi jsou cvoci. Tohle dělají dobrovolně? Važně? Napadlo mě jen, že jsem hodně ráda, že se miminko nerodí za doprovodu umělých hromů a agresivních blesků. Bystře mi docvaklo, že naše třetí dítě bude, přes všechny odhady a očekávání, narozené v sudém roce, na rozdíl od sestřiček. Tak ať je ten dva dvacet dva dobrý pro nás všechny! Dobrou noc a PF!