Volné pokračování „Deníku opět těhotné matky“ aneb Den po dni až ke dni D.
Sdílej článek
41 plus 1
Přečetla jsem si porodní příběhy s dobrým koncem, které psala moje dula ze své praxe. Dodaly mi kuráž. Buď se na dlouhé čekání můžu koukat jako na překážku, nebo jako na výzvu. Beru to druhé. Nemůžu se dočkat, až budu mít možnost se do procesu pořádně obout, odvést kus práce. Porodit. Obstát. Jsem namotivovaná jako sportovec před výkonem. Přitom pohlcená zázrakem zrození, natěšená láskou. Každou vteřinou blíž…
Dneska máme s mužem poslední den dovolené, on se pak vrátí za dětmi a já nastoupím do porodnice. Ráno si nastávající „samotu“ obrečím (velké díky hormonům za neustálý přísun slz!), pak se nechám zalít slunečními paprsky a pobrečím si štěstím. I v průběhu dne dál vesele roním. Nad krásou slunce, světa, přísunem kyslíku. A tak prostě.
Je nádherně. A my si to spolu umíme užít, jako za starých časů, než jsme měli děti. Ale zároveň víme, že si to dokážeme užít i s dětmi. Dochází mi, co je základní stavební kámen naší rodiny. Máma a táta jsou spolu šťastní, je jim spolu dobře, a díky tomu jim je dobře i s dětmi.
Další krásný výlet. Lesy různorodé, potoky, co mizí pod zem, kaple a mlýny, duhový lom. Smějeme se, milujeme se. Večeřím už potřetí za sebou halloumi burger. (Předporodní tradice, burger jsem pojídala i minulé porody, ale to stačil jeden.) Celý den mi tvrdne břicho, večer bolí. Přebalím věci, něco jede domů, něco do porodnice, něco se musí hned vyprat, něco počká, až se vrátím domů i já. Jdu spát s dojmem, že věci se hýbly směrem k porodu.
